JUDr. Jaroslav Borkovec (1906-1949)

Spoluautory kapitoly o JUDr. Jaroslavu Borkovcovi jsou JUDr. Petr Toman, Ondřej Šebesta a Mgr. Petr Mallota.

Jediný zástupce advokátního stavu, který byl popraven v jednom z prvních zinscenovaných politických procesů po Únoru 1948. V době druhé světové války pomáhal domácímu odboji, skončil v německém vězení. V květnu 1945 se účastnil bojů o Staroměstskou radnici. Poprvé zatčen byl již v prosinci 1948, podruhé 16. května 1949. Obvinění z pokusu o ozbrojený protikomunistický převrat již nepřežil. Dne 5. listopadu 1949 byl na dvoře pankrácké věznice popraven.

Muž, který ani za nacistické a komunistické totality nedokázal zůstat stranou, což ho nakonec stálo život, se narodil 16. června 1906 v Jaroměři. Otec Rudolf Borkovec byl kapitánem Československé armády, maminka Marie, rozená Velebilová, byla v domácnosti. Jaroslav se narodil jako prostřední ze tří dětí. O rok dříve přišel na svět bratr Zdeněk, jenž se stal významným pražským kriminalistou. O rok později se narodila sestra Danica, která se vyučila modistkou.

Rodina nezůstala v Jaroměři dlouho, což patrně souviselo s otcovými služebními povinnostmi. Již na jaře 1910 je doložen její pobyt v jihočeském Písku, kde také malý Jaroslav začal navštěvovat pět tříd obecné školy. Poté nastoupil na místní osmileté gymnázium, které dokončil v Praze, kam se Borkovcovi přestěhovali. Zajímavostí je, že Jaroslav Borkovec, který v Praze zůstal s rodiči a bratrem natrvalo (sestra se provdala za učitele do Jičína), zde získal právo domovské až 20. února 1939. Tedy v době, kdy již působil jako zastupitel hlavního města Prahy. Po složení maturity na jaře roku 1925 začal mladík docházet do jednoročního abiturientského kurzu na obchodní akademii, načež nastoupil na místo úředníka v továrně na žárovky firmy Elektra. V roce 1927 začal pracovat v právní sekci Úrazové pojišťovny dělnické pro Čechy. Této instituci zůstal s menšími přestávkami, které ovšem sám nezavinil, věrný až do počátku roku 1946.

Dne 4. října 1926 se Jaroslav Borkovec zapsal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Studium nicméně definitivně završil až o devatenáct let později. To souviselo především s nedostatkem volného času. Borkovec byl totiž nejen zaměstnán na plný úvazek, ale navíc se velice aktivně angažoval v politice. Dělo se tak nejdříve v Československé národní demokracii, kterou vedl tehdy Karel Kramář. Později se Borkovec angažoval v Národním sjednocení, které vzniklo na podzim roku 1934 ze tří politických stran, totiž z Československé národní demokracie, Národní ligy a Národní fronty. Nový politický subjekt záhy vytvořil vlastní mládežnickou organizaci Mladé národní sjednocení, v němž Borkovec získal funkci říšského místonáčelníka. Na dlouhém Borkovcově studiu práv se samozřejmě podepsalo také uzavření českých vysokých škol německými okupanty 17. listopadu 1939, které trvalo téměř pět a půl roku.

Dne 22. května 1938 byl Jaroslav Borkovec za Národní sjednocení zvolen v obecních volbách pražským zastupitelem. Na magistrátu se stal členem několika komisí. Působil například v regulační komisi, sportovní komisi či ve Výboru Městské spořitelny pražské. Vůbec nejdůležitější funkcí však bylo jeho předsednictví městské komise technické II, do jejíž gesce spadala úprava ulic, komunikace, kanalizace, kanalizační čistírna, spalovna, osvětlení, čištění města a věci požární.

Na jedné fotografii z velkého požárního cvičení, kdy se za pozornosti protektorátních médií „hasila“ Staroměstská radnice, stojí Borkovec jako člověk zodpovědný za požární ochranu hlavního města vedle nacistického náměstka, primátora Josefa Pfitznera. Na tvářích obou mužů hrají úsměvy a zdá se, že jejich dobré rozpoložení vyjadřuje bezproblémovou spolupráci. Ve skutečnosti ale Jaroslav Borkovec v této době aktivně pracoval proti okupační moci. Spolu s JUDr. Jaromírem Lukavským se účastnil konspiračních schůzek s cílem vybudovat na podhoubí pravicových a levicových mládežnických organizací z období tzv. druhé republiky fungující odbojovou síť. Borkovec rovněž rozšiřoval ilegální tiskoviny. A na základě pokynů později popraveného pražského primátora JUDr. Otakara Klapky prý odeslal pro exil finanční prostředky. 

Dne 29. května 1940 však udeřilo gestapo a Borkovce spolu s dalšími zatklo. Ten ovšem mohl hovořit o štěstí, neboť německá tajná policie nerozkryla veškeré aktivity odbojářů, a to především díky včasnému varování od Borkovcova bratra Zdeňka, vysoce postaveného příslušníka kriminální policie. Zemský soud v Drážďanech dne 14. října 1941 uložil Jaroslavu Borkovcovi za zločin přípravy velezrady trest tři roky káznice. To již měl za sebou pobyt v pankrácké věznici, v Malé pevnosti Terezín a ve věznici Plzeň-Bory. Z Drážďan byl eskortován do Waldheimu. Na svobodu se dostal 5. července 1943, tedy po více než třech letech trýznění, které z něj učinilo v sedmatřiceti letech částečného invalidu.

Po svém návratu domů nalezl Jaroslav Borkovec místo dělníka u firmy Desinfa, která se zabývala čištěním a odhmyzováním bytů. Navzdory předchozí strašlivé zkušenosti však i nadále pokračoval v ilegální činnosti, když jako člen Nejvyšší rady vojáka a pracujícího lidu obstarával s pomocí svého bratra důležité informace z policejního prostředí. V květnu 1945 se aktivně zapojil do Pražského povstání, účastnil se bojů o Staroměstskou radnici a stal se členem revolučního Národního výboru. Za odbojovou činnost během války mu prezident Edvard Beneš udělil Československý válečný kříž 1939 a Československou vojenskou medaili Za zásluhy I. stupně. K oběma vyznamenáním přibyl ještě Pamětní odznak Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po politických vězních (SOPVP).

Po osvobození se Jaroslav Borkovec rozhodl ke dvěma důležitým životním krokům. Dne 29. září 1945 vstoupil do manželství s úřednicí Marií Svobodovou ze Smíchova, která byla o šestnáct let mladší. O několik měsíců později se manželům Borkovcovým narodila dcera Mahulena. Dne 28. listopadu 1945 pak definitivně dokončil právnická studia na Univerzitě Karlově v Praze. Promoval 7. prosince 1945, získal titul doktora práv.  Od května 1945 opět působil na svém původním místě v Úrazové pojišťovně dělnické pro Čechy, ale již 12. března 1946 nastoupil jako koncipient do advokátní kanceláře JUDr. Václava Havelky sídlící na Národní třídě 34 v Praze. Přípravnou právní praxi vykonával až do 30. července 1948. Jeho žádosti o zápis do seznamu advokátů nebylo vyhověno, jelikož jeho právní praxe byla příliš krátká. Předseda správní komise Antonín Novák ve vyjádření píše, že „žádost podal opožděně a tudíž o ní nebylo vůbec jednáno“.

Jaroslav Borkovec se proti tomuto rozhodnutí 16. října 1948 odvolal, ale jeho stížnost byla obratem zamítnuta. Ve zdůvodnění se píše: „...žadateli nelze přiznat úlevu, jelikož při normálním průběhu studia mohl vykonati předepsané zkoušky a dosíci hodnosti doktora práv již před 15. březnem 1939 a nebyl tudíž zdržen v nástupu právní služby důvody vyvolanými okupací...“ Ministerstvo spravedlnosti nepřihlédlo k jeho argumentaci, že: „...jeho rodiče ani on nebyli tak sociálně postaveni, aby si mohl dovolit studovat na vysoké škole a musel býti proto zaměstnán, takže nemohl normálně studovati a skládati zkoušky v normálních termínech...“ A nepřiznalo mu ani úlevy běžné pro účastníky národního boje za osvobození.

Jestliže pražský právník žil za tzv. první i druhé republiky intenzivním politickým životem, za té třetí své aktivity zcela utlumil. S vytvořením systému Národní fronty, v němž nebylo místo pro pravicové strany včetně Československé národní demokracie, hluboce nesouhlasil, a tak odmítl i několik nabídek na nové politické angažmá. V té době působil jako člen Svazu bojovníků za svobodu (SBS), respektive Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po politických vězních (SOPVP), který byl SBS organizačně podřízen. V odbočce SOPVP v Praze II zastával pozici předsedy a později byl jmenován do právní komise při generálním sekretariátu SBS. Bývalý politický vězeň vykonával také funkci předsedy plaveckého odboru sportovního klubu Slavia a byl také jednatelem ústředního vedení. Jeho zanícení pro „červenobílý“ klub se přitom datovalo od počátku třicátých let.

První vlnu poúnorových čistek po uchopení moci komunisty sice JUDr. Jaroslav Borkovec, na rozdíl od tisíců jiných, bez úhony přečkal, ale 13. prosince 1948 byl náhle zatčen. StB se totiž dozvěděla o „reakčních“ výrocích, které pronášel při soukromých rozhovorech v bytě obchodníka Jiřího Staňka, kde „ve slepé nenávisti hanobil choť presidenta Gottwalda tvrdíc, že vypadá jako řeznice a že je bývalá prostitutka“. Navíc jej StB vinila z toho, že údajně přislíbil manželům Staňkovým využít svých kontaktů na ministerstvu vnitra a intervenovat za jejich známou, bývalou redaktorku časopisu Pravda Věru Hložkovou, která byla po únoru 1948 postižena jako jedna z prvních obětí stranických čistek (později se stala konfidentkou ve vězení a byla využívána v řadě procesů jako tzv. univerzální svědkyně). Je také zapotřebí uvést, že Borkovcův bratr Zdeněk byl až do května 1948 vedoucím Oblastní kriminální úřadovny v Praze, tedy velel „pražské kriminálce“. A byl to právě on a jeho lidé, kteří se 10. března 1948 ještě před příslušníky StB dostavili k mrtvému tělu ministra Jana Masaryka a zahájili standardní vyšetřovací úkony, než byli z místa činu odvoláni a nahrazeni příslušníky StB.

Dne 2. února 1949 psal JUDr. Jaroslav Borkovec manželce Marii z pankrácké cely následující řádky: „Dosud jsem nebyl u vyšetřujícího soudce. Nedovedu si celou věc vůbec vysvětlit, že něco podobného jest vůbec možné. Mám však dostatek trpělivosti a dosti zkušeností z více jak tříletého věznění za protektorátu, takže mě nemůže nic přivézt z dobré nálady. To bych chtěl, aby sis uvědomila a neměla o mě starosti.“ Navzdory panující nejistotě, co vlastně bude následovat, mělo tehdy vše šťastné rozuzlení. Již 22. února 1949 bylo trestní řízení proti Borkovcovi zastaveno a on opustil po sedmi týdnech brány věznice. Avšak další střet s totalitním režimem měl pro dvojnásobného politického vězně již zcela fatální následky.

V pondělí 16. května 1949 ráno byl Jaroslav Borkovec ve svém holešovickém bytě na adrese Bubenská 412/7, Praha 7 podruhé zadržen orgány Státní bezpečnosti. A spolu s desítkami dalších osob obviněn z protistátní činnosti směřující k provedení ozbrojeného státního převratu. Dodnes není zodpovězena otázka, jak významná byla jeho odbojová činnost a zda se nestal součástí provokační hry komunistických tajných služeb. Každopádně pankráckou věznici živý již neopustil. Dne 5. listopadu 1949 v 6:34 hodin zde byl spolu s Květoslavem Prokešem a Vratislavem Jandou popraven. Jeho poslední vzpomínka patřila manželce Marii.

Na konci 60. let podala vdova Marie Borkovcová návrh na znovuotevření případu. Vzhledem k okupaci Československa v srpnu 1968 a následné změně politických poměrů však skončil její pokus neúspěchem. O plné rehabilitaci JUDr. Jaroslava Borkovce rozhodl až Městský soud v Praze dne 19. září 1990.