Borkovcův převrat

„Borkovec měl zbraně, vozidla, odhodlané lidi, měl promyšlený akční plán: zahájit v daný den teroristický nástup proti určeným místům; obsadit klíčové body, zmocnit se klíčových osob, až po místní bezpečnostní referenty směrem dolů; vyhlásit stanné právo, rozpustit Národní shromáždění, všechny národní výbory, rozehnat Sbor národní bezpečnosti i všechny závodní milice; prozatím zrušit svobodu shromažďovací a tiskovou; povolat národ ke svobodnému vyjádření vůle volbami.“  (Václav Černý, literární vědec, Paměti 1945–1972)

Jedná se bezesporu o jednu z nejzajímavějších kapitol protikomunistického odboje. Zároveň však patří k těm vůbec nejzáhadnějším. Vše začalo nenápadně. Na počátku října 1948 navštívil JUDr. Jaroslava Borkovce jeho známý, major Květoslav Prokeš, který byl komunisty při poúnorových čistkách zproštěn činné vojenské služby. Během rozmluvy o politických poměrech se oba bývalí protinacističtí odbojáři shodli, že je třeba začít proti nedemokratickému režimu nějakým způsobem pracovat. Schůzky, na nichž zvažovali různé možnosti, nicméně přerušilo Borkovcovo prosincové zatčení a následná vazba. Jakmile se v únoru 1949 ocitl opět na svobodě, objevil se u něj major Prokeš znovu. A informace, které přinesl, zněly naprosto neuvěřitelně. Během Borkovcovy nepřítomnosti ho prý navštívil kurýr ze zahraničí (tzv. agent-chodec), který se představil jako „Spojka 10“. A ten majora údajně jménem čs. exilu vyzval k budování protikomunistického podzemí a k přípravě povstání. Prokeš se Borkovcovi svěřil, že poslední týdny tajně objíždí venkovské vojenské posádky a získává pro tuto akci, jejíž skutečnou hlavou má být generál Alois Liška (1895-1977), podporu mezi protikomunistickými důstojníky. Svého známého vyzval, aby se stal vzhledem ke svým zkušenostem jeho politickým poradcem.

JUDr. Jaroslav Borkovec s tímto návrhem souhlasil a Prokešovi předložil svou vizi popřevratového uspořádání. Podle něj měly vzniknout tři zastřešující strany: Strana socialistické levice, Občanská pravice a Strana středu. Co se prvního subjektu týče, vytvořili by ho prý národní socialisté a sociální demokraté, v druhém by figurovali agrárníci a lidovci a v posledním by se sdružily všechny zbylé strany kromě komunistů, pro něž byla připravena opoziční role. Borkovec vytipoval i čelné představitele těchto stran, totiž sociálního demokrata profesora Josefa Macka (Strana socialistické levice), syna bývalého premiéra za agrárníky Fedora Hodžu (Občanská pravice) a bývalého generálního tajemníka živnostenské strany dr. Aloise Čecha (Strana středu). Za pozornost stojí, že oba muži hodlali pokud možno zcela eliminovat vliv předúnorových demokratických politiků, neboť je činili zodpovědnými za úspěšný komunistický puč a porobení národa. Borkovec prý pro Prokeše také hodnotil nálady ve společnosti a aktuální rozložení sil. Optimisticky předpokládal, že komunisté mají podporu pouze u pětadvaceti procent obyvatelstva.  

Aby bylo možné cokoli ze shora uvedeného uskutečnit, musel být násilný režim sražen na kolena překvapivou ozbrojenou akcí. V plánování této operace měl bezpochyby hlavní slovo mjr. Květoslav Prokeš. Nicméně je pravděpodobné, že věc probíral i s Jaroslavem Borkovcem a kriminálním radou ve výslužbě JUDr. Rudolfem Hrbkem. Ti totiž spolu s ním tvořili jakýsi hlavní štáb rozvětvené odbojové organizace. V den „D“ měly být na Prokešův rozkaz po celé zemi naráz aktivovány spící ilegální buňky, a to nejen u jednotlivých vojenských posádek (Benešov, Dědice u Vyškova, Litoměřice, Milovice, Olomouc, Pelhřimov, Žatec…), ale i v řadě dalších civilních institucí. K paralyzování mocenských složek režimu bylo přitom zapotřebí obsadit a ovládnout řadu klíčových cílů. 

Mezi nimi figurovaly na prvním místě sekretariáty KSČ, ministerstva, pošty, telefonní ústředny, věznice, vysílačka v Mělníku a budova hlavního štábu. Zvláštní význam Prokeš a jeho lidé přisuzovali obsazení sídla Československého rozhlasu, kde měl být Hrbkem či snad Borkovcem přečten připravený projev oznamující vyhlášení stanného práva, rozpuštění SNB a milicí, zastavení činnosti všech politických stran a tisku a dočasné nasazení armády jako pořádkové síly. Všichni „akční“ státní zaměstnanci včetně vojáků a policistů se měli neprodleně dostavit na svá původní pracoviště. Odbojáři prý s předstihem promýšleli i personální obsazení jednotlivých ministerstev. V souvislosti s ministerstvem národní obrany se údajně skloňovalo jméno komunisty vězněného a později popraveného generála Heliodora Píky.

Do Prahy měly přijet tanky a motorizované dělostřelectvo ze Žatce doprovázené oddílem ženistů. Od milovického útvaru se údajně očekávalo dodání pancéřových pěstí a min. Ty by povstalci použili v Praze proti obrněným policejním vozidlům, jejichž nasazení v ulicích se obávali. Vůbec nejtěžší úkol spočíval na bedrech štábního kapitána Vratislava Jandy z Pelhřimova. Jemu Prokeš uložil, aby ve své posádce připravil k ostrému nasazení 70 samopalníků. Ty měl ve stanovený čas na nákladních automobilech dopravit do Prahy-Krče. Zde by se k nim připojil JUDr. Rudolf Hrbek jako průvodce. Právě tato jednotka by povstání zahájila útokem na Krajské velitelství StB Praha, kde by osvobodila všechny zadržované. 

Obsazená budova v Bartolomějské ulici by se poté stala hlavním štábem povstalců, z něhož by se koordinovaly další akce. Ty by směřovaly nejen ke zmiňovanému ovládnutí Československého rozhlasu, ale také k osvobození několika set politických vězňů na Pankráci a jejich následnému zapojení do probíhajících operací. V tomto konkrétním případě měla být ovšem před hrubou silou upřednostněna lest. Část odbojářů by se v Bartolomějské vybavila ukořistěnými služebními odznaky StB, načež by předstírala eskortu vězňů na Pankrác. Jakmile by tamější dozorci falešným policistům a jejich „vězňům“ otevřeli bránu, došlo by k jejich zneškodnění a do areálu by byla vpuštěna část skrytých Jandových vojáků.      

Zbývalo určit vhodný termín. Po mnoha diskusích se Borkovec a Prokeš shodli na noci z 16. na 17. května 1949. Zatímco major prostřednictvím spojek s instrukcemi obesílal zasvěcené osoby a pokoušel se na poslední chvíli získat nové spolupracovníky, například v Brně, objevil se na scéně poněkud záhadný muž. Vystupoval pod jménem Miloš Vokurka a tvrdil o sobě, že je vedoucím jiné vojenské odbojové organizace. V neděli 15. května 1949 došlo mezi ním, Borkovcem a Hrbkem ke konspirativní schůzce v jednom z bytů na Národní třídě, na které je odrazoval od spuštění akce. V pondělí 16. května spustila StB masové zatýkání. Tomu padl za oběť i major Květoslav Prokeš s JUDr. Jaroslavem Borkovcem. 

Na to, jak zatčení probíhalo a co ve vazbě tajné policie následovalo, vzpomínala v roce 2000 jedna z členek odbojové organizace, PhDr. Dagmar Pospíšilová-Tůmová: „Major Prokeš a já jsme byli zatčeni v mém pražském bytě 16. května 1949 ve čtyři hodiny ráno. Do bytu vtrhlo asi osm ozbrojených estébáků. Za strašného řevu kolem nás lítalo všechno, co jim stálo v cestě. Jeden estébák mě chytil za ruce v zápěstí, vlekl mě po schodech dolů a hodil mě do auta. Z mdloby jsem se probrala až v Bartolomějské ulici na pověstné „čtyřce“. To už tam byli zatčení i někteří lidé z dalších skupin. Ve velké místnosti, pod střídavým dozorem příslušníků StB a mladých zfanatizovaných vojáků, tři dny a tři noci o hladu a žízni jsme chvílemi seděli nebo byli postaveni obličejem ke stěně. Mezitím nás odváděli k výslechům. Zřejmě, aby mě vysílili, vyfasovala jsem malé kartáčky a musela jimi za neustálého „postrkávání“ pažbou drhnout podlahu. Po třech dnech a nocích jsme byli převezeni na Pankrác do vazby. Odtud v noci následovaly „jízdy“ autobusem nebo „antonem“ zpět na „čtyřku“. Byl to pohled hrůzy na kolem sedící zmlácené lidi se zakrvavenými obličeji, podlitýma očima, rozbitýma nohama tak, že se na nich nemohli udržet…“

Prokešova spojka tehdy zavzpomínala i na JUDr. Jaroslava Borkovce a jeho roli v celém tragickém případu: „Vedení, především po stránce vojenské, převzal major ve výslužbě Květoslav Prokeš, který byl v úzkém spojení s dalšími jmenovanými i nejmenovanými členy skupiny. Jeho nejbližšími spolupracovníky po stránce politické a právní byli JUDr. Jaroslav Borkovec a JUDr. Rudolf Hrbek. […] Vzpomínám na Jaroslava Borkovce, rodáka z Jaroměře. Byl to velmi zdrženlivý, diskrétní a čestný člověk. Vystupoval velmi klidně a rozvážně. Vždy s jakýmsi zdravým odstupem k těm, se kterými jednal. Kromě jeho povahových rysů svou roli jistě sehrály i jeho zkušenosti z žalářování za nacistů. V jeho bytě na Letné jsem ho několikrát navštívila se vzkazy od Prokeše. Byl ženat, na jeho paní a asi pětiletou dcerku Mahulenu se z našich setkání dobře pamatuji.“

Existence Borkovcovy a Prokešovy ilegální organizace vyvolávala od samého počátku mnoho otázek. Jak vlastně došlo k její prozrazení? Nejednalo se o cynickou provokaci komunistických bezpečnostních složek? Podezření, že tomu tak skutečně bylo, vzbuzoval zejména výskyt dvou podezřelých mužů, a to oné „Spojky 10“, která údajně mjr. Prokeše v prosinci 1948 vyzvala, aby povstání připravil. A pak jde samozřejmě  i o podivného zástupce „konkurenční“ odbojové skupiny „Miloše Vokurky“. Ten se s Prokešovými lidmi sešel v předvečer plánovaného úderu. O pár hodin později již byly v plném proudu protiakce komunistických bezpečnostních složek.

Ani v jednom případě se s největší pravděpodobností o provokatéry nejednalo. „Spojka 10“ bylo krycí jméno obchodního zástupce z Jindřichova Hradce, Eduarda Pláteníka, který skutečně pracoval pro americké tajné služby. Když StB jeho síť v Československu v březnu 1949 rozbila, unikl přes hranici do západního Německa. Prokeš při výsleších vypověděl, že se na něj Pláteník obrátil z pověření jeho známého z armády, podplukovníka Aloise Šedy (1908–1999). To patrně odpovídalo skutečnosti, protože dotyčný důstojník řídil pod americkou patronací zpoza hranic samostatnou zpravodajskou skupinu, která do Československa vysílala tzv. agenty-chodce. 

Je ovšem nepravděpodobné, že by Prokeše vyzval, aby připravil převrat. Zdá se, že si horkokrevný major vyložil pokyny k budování protikomunistického podzemí a činění příprav k budoucímu svržení režimu po svém a začal ihned jednat. „Miloš Vokurka“ se ve skutečnosti jmenoval Miloš Borovička, šlo o strojního inženýra z Prahy. Ani on patrně nesehrál nějakou temnou roli. Byl dobrým známým jedné z osob zasvěcených do celého plánu. Snad se dokonce z jejího pověření pokoušel odbojáře od jejich plánu odradit a sám předstíral, že disponuje vlastní ilegální skupinou. Stálo ho to několik let těžkého žaláře v komunistických kriminálech. Vše naopak ukazuje na to, že se pro existenci organizace stalo osudným zatčení Prokešovy spojky Bořivoje Pospíšila, k němuž došlo 15. května 1949 v Brně. Tu paradoxně udal sám adresát Prokešových pokynů, podplukovník Václav Kopečný.

Z dochované spisové dokumentace vyplývá, že učiněné přípravy na převrat zůstaly zcela nedostatečné, ne-li fakticky nulové. Vzhledem k tomu, že povstání mělo vypuknout v řádu hodin, jde o dosti zarážející okolnost. V jednotlivých vojenských posádkách byli například získáni jen jednotlivci, kterým ale chybělo mužstvo. Skutečně považoval zkušený voják Prokeš za reálné, aby tito lidé strhli své podřízené k ozbrojené akci proti státní moci? A uposlechli by sami tito důstojníci Prokešovy výzvy? A kdo z mnoha zatčených byl pro akci skutečně získán? A komu StB jeho odbojovou roli přiřkla v rámci dodatečného konstruování „protistátní“ činnosti? V úvodu citovaná pasáž vzpomínek profesora Václava Černého (1905-1987) ze 70. let, kde tento významný literární vědec hovoří o „zbraních“, „vozidlech“ a „odhodlaných lidech“, a na jiném místě dokonce Borkovcovu organizaci charakterizuje jako „nejradikálněji pojatý výkon branné demokratické rezistence“, se v tomto světle jeví jako přehnaná. Anebo je vše jinak a on věděl o přípravě převratu něco, co komunistická politická policie svým vyšetřováním v roce 1949 neodhalila? Kde a od koho profesor Černý tyto informace získal?

Pravdou je, že na stejné datum, tedy na noc z 16. na 17. května 1949, připravovala protikomunistické povstání i rozvětvená organizace Zvon civilního zaměstnance Vojenského technického ústavu v Praze pod vedením Emanuela Čančíka. Do ní byly zapojeny i oddíly skautů pod vedením skautské vedoucí Dagmar „Rakši“ Skalové. Během vyšetřování se chovala statečně, veškerou vinu brala na sebe. Současně potvrdila, po dohodě mezi zatčenými, kteří se dorozumívali morseovkou, že většina zatčených skautů nevěděla, že se ocitli v rozsáhlé protistátní akci. Tvrdili, že jsou součástí velké noční hry pražského Junáka. Tím se jí podařilo zachránit mnoho skautů a skautek před odsouzením. Sama byla odsouzena na doživotí. Z komunistického kriminálu vyšla po šestnácti letech v roce 1965.

Podle svědectví Dagmar Pospíšilové-Tůmové obě organizace spolupracovaly a své aktivity koordinovaly (dohromady tehdy bylo státní prokuraturou žalováno 170 osob), nic konkrétního k tomu ale neuvádí. Jak to skutečně bylo, se bohužel od již zesnulé Prokešovy spojky nedozvíme. Nezeptáme se ani profesora Černého ani žádných dalších pamětníků, kteří si své svědectví o přípravě protikomunistického převratu v květnu 1949 nechali pro sebe. A hlavní hrdinové  sedmdesát let starých událostí? Všichni byli umlčeni katem v sobotu 5. listopadu 1949 v brzkých ranních hodinách. Stalo se tak v pražské pankrácké věznici. Tedy v té věznici, kterou chtěli osvobodit. Na dvou tamějších šibenicích zemřel JUDr. Jaroslav Borkovec, škpt. Vratislav Janda, mjr. Květoslav Prokeš i tři členové Zvonu - Emanuel Čančík, Josef Charvát a Vratislav Polesný. Podle dochovaného úředního záznamu si protinacistický a protikomunistický odbojář Borkovec před smrtí přál, „aby bylo jeho manželce vyřízeno, že jeho poslední vzpomínka byla na ni“.