JUDr. Rastislav Váhala (1909-1988)

Spoluautory kapitoly o JUDr. Rastislavu Váhalovi jsou JUDr. Petr Toman, Ondřej Šebesta a PhDr. Jindřich Marek.

Narozen ve Vídni, ale srdcem z Valašska. Jako devítiletý zažil vznik republiky. Vystudoval v Praze, v roce 1939 byl zapsán jako advokát. Za války byl aktivní v odboji, statečný voják s vizáží filmového herce. Jeho životní kauzou se stala obhajoba generála Heliodora Píky, kvůli níž v roce 1950 opustil advokacii. Pracoval pak manuálně. V roce 1969 se zasloužil o Píkovu rehabilitaci. Návratu demokracie, za níž tolik bojoval, se ale nedožil.

Rastislav Váhala se narodil 8. dubna 1909 ve Vídni v rodině českého právníka, který byl vlastenecky zaměřený. Starobylý rod však pocházel z Valašska, kde měl kořeny. V době světové války byl Rastislavův otec za své postoje vězněn v krakovské pevnosti a Rastislav vyrůstal mezi „ogary“ právě v tomto rázovitém regionu. V letech 1914–1918 navštěvoval obecnou školu ve Valašském Meziříčí. Pod dohledem dědečka již jako devítiletý chlapec pomáhal v říjnu 1918 strhávat symboly zanikající monarchie. Rok navštěvoval reálné gymnázium ve stejném městě, ale poté se s otcem vrátili do Vídně, kde malý Rosťa do roku 1922 navštěvoval české gymnázium. Střední školu dokončil v Československu, kam se rodina definitivně vrátila. V roce 1928 jako aktivní sokol maturoval na Gymnáziu ve Valašském Meziříčí, aby po otcově vzoru získal diplom na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Od 15. listopadu 1932 koncipoval v advokátní kanceláři svého otce na Národní třídě 35 v Praze, později získával praxi u plzeňského advokáta JUDr. Ludvíka Pompeho. Když byl v březnu 1939 konečně zapsán do seznamu advokátů, osamostatnil se.

Mladý právník se již tehdy zapojil do domácího odboje. Vliv na to měla nejen rodinná vlastenecká výchova, ale také vojenská služba. Po promoci v roce 1932, během prezenční vojenské služby u dělostřeleckého pluku 8 v Opavě, absolvoval školu pro důstojníky dělostřelectva v záloze. Budoucí záložní poručík navázal na vojně řadu přátelství s aktivními důstojníky, se kterými později úzce spolupracoval v odboji. Existuje řada svědectví, že Váhala byl vynikající voják, což dokázal plně uplatnit i v odbojovém životě. Valašská mužnost mu mezi některými odbojáři později vynesla i přátelsky lichotivou přezdívku „valašský generál“.

Těžký osud potkal i jeho otce. JUDr. František Váhala se v druhé světové válce zapojil do odboje. Nacisté jej však zatkli a popravili 3. července 1942 v brněnských Kounicových kolejích. Jeho syn měl více štěstí a jako významný člen sítě rozvětvené vojensko-partyzánské organizace Rada tří (R 3), která působila od Domažlic až po Beskydy, se dožil konce války. Ovšem netušil, že zlomový okamžik jeho života nastane tři roky po válce. Tehdy jej jeho spolubojovník z odboje, rovněž komunistickým režimem uvězněný partyzán, Jan Pliczka, doporučil jako obhájce zatčenému generálovi Heliodorovi Píkovi. Váhala svedl za svého klienta velký, avšak marný boj. O rozsudku smrti totiž bylo rozhodnuto již v den Píkova zatčení (Kauze generála Heliodora Píky je věnována samostatná část). 

Nemožnost plnohodnotné práce obhájce nakonec vedla doktora Váhalu k tomu, že se vzdal advokacie. Dopisem ze dne 2. ledna 1950 oznámil Krajskému sdružení advokátů v Praze, že k poslednímu prosinci vzal zpět svoji přihlášku za člena Krajského sdružení advokátů. Dne 4. prosince 1950 pak oznamuje, že se „rozhodl začlenit do socialistické výroby“. Oprávnění vykonávat advokacii mu zaniklo 1. ledna 1951, likvidátorem kanceláře byl ustanoven JUDr. Antonín Váhala. Zprvu pracoval jako podnikový právník v družstvu Drutex, ale již v roce 1952 byl nucen vykonávat manuální práce.

Pracoval například jako sklobetonář na stavbě hutního kombinátu ve Vřesové, kde s ním budovala komunizmus řada stejně postižených odbojářů různých profesí. Všem byl vždy nápomocen svou právní radou. Nikdy však nepřestal přemýšlet o tom, jak se domoci rehabilitace generála Píky. Byl v kontaktu s jeho synem Milanem a bouřlivé dění roku 1968 využil k tomu, aby napomohl zrušení ostudného rozsudku nad svým popraveným klientem.

Mimo to se velice aktivně zúčastnil i dalšího, bohužel vinou sovětské okupace v srpnu 1968 krátkého procesu rehabilitací některých obětí stalinských represí z 50. let. Tehdy také napsal o Píkově procesu knihu „Smrt generála“, která však mohla vyjít v Melantrichu až po pádu komunistického režimu. Plné rehabilitace se generálovi Píkovi dostalo bohužel až po smrti jeho obhájce. Ten byl nucen v dlouhých letech husákovské normalizace s hořkostí sledovat, jak komunističtí „historici“ nadále kritizují generála Píku argumenty, které proti němu u zmanipulovaného soudu v roce 1949 používali jeho vrazi.

Z torzovitě zachované dokumentace StB je jasné, že byl JUDr. Váhala sledován minimálně od konce čtyřicátých let. Tajná policie k němu vedla akci s krycím názvem „Marek”. Opakovaně prověřovala informace o jeho možné spolupráci s nacistickými bezpečnostními složkami, což se nikdy nepotvrdilo. Obdobně byl podezříván z rozšiřování protirežimních letáků v roce 1956 a ze špionážní činnosti pro některou ze západních rozvědek. Nakonec zatčen nebyl, pouze byl v roce 1958 vyloučen z KSČ. Také po roce 1968 byl doktor Váhala pod drobnohledem StB, což jej neodradilo od tajných styků s exilem (především se synem generála Luži), od pomoci mladým historikům ve snahách orientovat se v džungli procesů 50. let a represích proti odbojářům, ani od právních rad přátelům a – jak jinak – i bývalým odbojářům. Naposledy vedla StB k doktoru Váhalovi svazek s krycím názvem „Váňa“ ještě v roce 1988, kdy prověřovala jeho kontakty na některé signatáře Charty 77.

Až do vysokého věku si doktor Váhala dokázal uchovat noblesu, optimismus, smysl pro humor i vzpřímenou postavu charakterního Valacha (s šedinami, vizáží britského lorda a nezbytnou dýmkou). Setkání s tímto charismatickým mužem bylo vždy příjemným zážitkem pro každého, kdo v dobách husákovského bezčasí ztrácel víru v existenci slušných a statečných lidí. Juris utriusque doctor Rastislav Váhala takovým mužem beze sporu byl. Jako rovný valašský smrk. I ten má však svou životnost vymezenu.

Rastislav Váhala zemřel v Praze 2. prosince 1988 a nedožil se tak plné rehabilitace „svého“ generála ani návratu právního státu do země, za jejíž svobodu dokázal vzít do ruky pistoli i sbírku zákonů.