JUDr. Kamill Resler (1893–1961)

Spoluautory kapitoly o JUDr. Kamillu Reslerovi jsou JUDr. Petr Toman, Ondřej Šebesta a JUDr. Jakub Drápal.

JUDr. Kamill Resler se narodil ještě za Rakouska-Uherska. Za války bojoval na haličské i srbské frontě, na Slovensku byl raněn. Po válce vystudoval práva. Od roku 1924 byl samostatným advokátem. Miloval literaturu a umění a z těchto kruhů měl i svou klientelu. Proti veřejnému mínění obhajoval i německé klienty. Aktivně například vystupoval proti vylučování židovských právníků z Jednoty československých advokátů. Proti své vůli byl ustanoven advokátem K. H. Franka. Za profesionální přístup byl oceněn nejen Frankem, ale i prezidentem Gottwaldem. Vzápětí však opouští advokacii a živí se, jak to jde. Návratu demokracie se nedožil.

Rané vzpomínky Kamilla Reslera jsou spojeny s Pardubicemi, kde se 23. prosince 1893 narodil v rodině berního úředníka. Rodina několikrát měnila bydliště. Když bylo chlapci deset let, přestěhovala se natrvalo do Prahy.

Dospívající mladík se angažoval v Sokole, ale zajímal se i o anarchismus a socialismus. Rád se setkával s umělci, zejména literáty. Po vystudování gymnázia absolvoval také obchodní akademii. Přibližně jeden rok, než vypukla první světová válka, pracoval i jako revizor účtů. Válečný konflikt strávil v rakouské uniformě na haličské i srbské frontě. Když byl dlouhodobě hospitalizován kvůli malárii, začal v roce 1917 v nemocnici studovat pražskou právnickou fakultu. Studium dokončil za tři roky (několik semestrů mu bylo díky vojenské službě prominuto), přičemž po celou tuto dobu sloužil v armádě nebo se léčil v nemocnicích. Když skončila první světová válka, působil ve Stráži svobody a při této službě byl těžce raněn do nohy v bojích na Slovensku.

Po ukončení studia a návratu do civilu působil jako koncipient u advokáta Josefa Scheinera, se kterým se seznámil v Sokole. Ten mu také jako vrchní správce československého vojska velel v prvních dnech československé samostatnosti.

V roce 1924 si Kamill Resler v Praze založil vlastní advokátní kancelář a zastupoval klienty nejdříve v drobnějších, ale později i závažnějších kauzách. V důsledku svého zájmu o umění a vztahu s umělci je také – často bezplatně – zastupoval. Jednalo se třeba o malířku Toyen, Františka Halase, F. X. Šaldu, S. K. Neumanna, Jaroslava Seiferta, Josefa Floriána či Bohuslava Reynka. Tito umělci mu jeho nezištnou pomoc později nezapomněli a dluhy mu spláceli někdy i po desetiletí. Za první republiky se Resler také věnoval jedné ze svých vášní – bibliofilii a sbírání čarodějnických tisků. Investoval nemalé částky na pořizování dokumentů vztahujících se k čarodějnictví a také sám vydával bibliofilské tisky. Jeho kancelář v ulici Na Zderaze 11 se stala svého druhu kulturním salonem.

Nejvýznamnější prvorepublikovou kauzou, která v mnohém předurčila dalších deset let jeho života, byla obhajoba německého Čecha, bankéře Antonína Kiesewettera. Tato kauza však pro něj měla pro budoucnost i pozitivní dopad – nejspíše díky tomuto angažmá mu bylo umožněno také zastupovat klienty před německými soudy za druhé světové války.

V období II. republiky a protektorátu Kamill Resler opakovaně prokázal občanskou statečnost. Jako náměstek kárného žalobce Advokátní komory pro Čechy stíhal protižidovské výstřelky některých advokátů a pokračoval v tom dokonce i po nacistické okupaci. V roce 1940 tak například podal stížnost proti rozhodnutí kárné rady advokátní komory k Nejvyššímu soudu z důvodu, že kárná rada zastavila stíhání advokáta, který rozdával píšťalky s cílem překazit projevy advokátů židovského původu během mimořádné valné hromady advokátní komory konané 5. února 1939. Podobně 15. března 1939 podal stížnost k Nejvyššímu soudu v souvislosti se zastavením stíhání advokáta, který v říjnu 1938 vyháněl Židy z kavárny. Na dotaz Nejvyššího soudu z 25. září 1939, zda skutečně na své stížnosti trvá, sdělil, že ano. Neformálně se pak snažil s ostatními kolegy domluvit, aby zabránili vyloučení advokátů židovského původu z Jednoty advokátů československých (nejednalo se o vyloučení z advokátní komory), přičemž se podle jeho vzpomínek podařilo docílit alespoň časového odkladu toho vyloučení.

Za druhé světové války byl Resler aktivní v odboji. Nejdříve působil v nejvýznamnější odbojové politické organizaci ÚVOD,^[1] pomáhal ilegální KSČ a před koncem války byl podle svých slov jedním z tajných podporovatelů České národní rady. Primárně však působil jako obhájce, přičemž zastupoval kromě jiných i šedesát tři osob, které byly nacisty popraveny; byli mezi nimi jeho přátele i do té doby neznámí lidé. V některých případech se jednalo o kompletní obhajoby, u dalších pouze o zařizování návštěv příbuzných ve věznicích. Klienty svým způsobem doprovázel až za hrob – mimo jiné vyřizoval a doručoval pozůstalým poslední vzkazy a dopisy popravených.

Po konci druhé světové války se Resler do obhajob obviněných před retribučními soudy nehrnul, byť již v roce 1945 jich začal zastupovat několik. Jednalo se však především o pracovněprávní spory či spory o potvrzení státní spolehlivosti. První trestní kauzou byla obhajoba generála četnictva Otty Bláhy před Národním soudem na počátku roku 1946, kterou převzal na naléhání svého přítele. Bláha byl v krátkém soudním procesu odsouzen k trestu smrti. Následovala obhajoba K. H. Franka, která mu byla vnucena. V návaznosti na ni se rozhodl převzít i další obhajoby před retribučními soudy: zastupoval například protektorátního premiéra a ministra vnitra Richarda Bienerta, několik ministrů protektorátní vlády či bývalého prvorepublikového ministra Jiřího Stříbrného.

Osudnou se mu stala až obhajoba východočeského pěstitele brambor Stanislava Horčičky. V jeho případě se totiž Resler zasadil o změnu přísedících, kdy původně z pěti přísedících byli čtyři členové KSČ a pátý za tuto stranu kandidoval. Tato maličkost se stala předmětem interpelace poslanců a referoval o ní deník ÚV KSČ Rudé právo. Právě jeho dva redaktory pak Resler těsně před únorem 1948 zažaloval. Tato kauza vedla v dubnu 1948 po komunistickém převratu k jeho dočasnému vyloučení z advokacie na šest měsíců, proti čemuž se Resler právně bránil. Byť uspěl a v září 1948 byl znovu zapsán do seznamu advokátů, ke konci roku 1948 se definitivně vzdal výkonu advokacie. Vždy přitom uváděl – a to jak v oficiálních dokumentech, tak i v osobních dopisech – že tak učinil ze zdravotních důvodů. Zda to tak skutečně bylo (od 1. ledna 1949 vstoupil v účinnost nový zákon o advokacii, podle kterého by s určitou pravděpodobností nemohl advokacii vykonávat), zůstává nejasné.

Po odchodu z advokacie se Resler stáhl do soukromí. Pracoval na různých pozicích, které souvisely s jeho literárními zájmy. Krátce působil v knihovně Advokátní komory (Ústředního sdružení advokátů), po smrti Stanislava Kostky Neumanna se staral o jeho autorská práva jménem většiny dědiců a redigoval literární sborníky. Od roku 1955 také dostával příspěvek od Českého literárního fondu. V důsledku měnové reformy z roku 1953 přišel o své úspory, a tak se zbavoval části svých uměleckých sbírek, které rozprodával muzeím. V posledních letech života působil v zámeckých knihovnách, kde sepisoval tamní sbírky. V tomto období byl sledován Státní bezpečností, která k němu vedla pozorovací svazek s krycím názvem „Oportunista“.

Kamill Resler zemřel po krátké nemoci 11. července 1961. Jeho literární pozůstalost je uložena v Památníku národního písemnictví v Praze.^[2]

^[1] Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD) byl v letech 1940–1943 řídící orgán protinacistického odboje v českých zemích.

^[2] Reslerův život byl detailně popsán v jeho životopise DRÁPAL, J. Poslušen zákonů své země a svého stavu: Kamill Resler – Obhájce K. H. Franka. Praha: Auditorium, 2014, který vyšel v anglickém překladu v nakladatelství Karolinum v roce 2017 pod názvem Defending Nazis in Postwar Czechoslovakia: The Life of K. Resler, Defence Counsel Ex Officio of K. H. Frank. Ze zmíněného zdroje vychází i tento příspěvek.