JUDr. Dagmar Burešová (1929–2018)

Spoluautory kapitoly o JUDr. Dagmar Burešové jsou JUDr. Petr Toman, Ondřej Šebesta a PhDr. Petr Blažek, Ph.D.

Byla první dámou české advokacie. Svoji osobní statečnost prokázala již v době studií na právnické fakultě, kdy ukrývala kamaráda, který uprchl z komunistického lágru. Kamarádská skautka obdivovaná pro svůj půvab se pak urputně bila za čest Jana Palacha a později i za další disidenty. Po Listopadu 1989 se stala první ministryní spravedlnosti české vlády a v červnu 1990 se zasloužila o přijetí nového zákona o advokacii. Byla advokátkou, na kterou bylo spolehnutí a která znala pravou sílu přátelství. Dámou, která riskovala, ale nikdy nic nevzdávala, statečnou a obětavou.

„Strach je přirozený. Jen hlupák nemá nikdy strach, protože nemá dost fantazie, aby si dokázal představit, co vše se může stát. Ale strach je třeba umět překonávat. V jeho překonávání se rodí statečnost. Dovedeno do důsledků, kdo ho nechce překonávat, není statečný, jen zbabělý.“

JUDr. Dagmar Burešová v roce 1992 v rozhovoru pro časopis Playboy.

JUDr. Dagmar Burešová se narodila 19. října 1929 v Praze do rodiny známého pražského advokáta JUDr. Josefa Kubišty. Po maturitě na Reálném gymnáziu Jana Masaryka v Praze byla přijata ke studiu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou absolvovala v roce 1952.

Pro studium práv se Dagmar Burešová rozhodla kvůli svému otci. Přijetí na právnickou fakultu však zkomplikovala skutečnost, že Dagmar Burešová na gymnáziu coby skautka nesouhlasila s jednotnou mládežnickou organizací. Spolužáci-svazáci jí však dali dobrozdání, že je sice skautka, ale má sociální cítění. Po studiu nastoupila do advokátní poradny. „Advokáti byli většinou osobnosti. Mívali vedle své profese i další intelektuální zájmy – jeden byl historik, druhý muzikolog, další filozof. Pracovalo se jen za plat, velké peníze se vydělávat nedaly, a tak bylo dost času na to, aby se diskutovalo. Jeden paradoxní klad ta doba ovšem měla: vznikala mezi námi opravdová přátelství,“ vzpomínala Dagmar Burešová.

Ještě během studií, v roce 1950, se provdala za lékaře Radima Bureše, se kterým žila až do své smrti. Měli spolu dvě děti, dceru Zuzanu a Lucii.

Po absolutoriu nastoupila Dagmar Burešová jako advokátní koncipientka v Praze. Po úspěšném složení advokátních zkoušek v roce 1957 se stala advokátkou. Ve své praxi se zabývala občanským a pracovním právem, zejména pak náhradami škody způsobené na zdraví.

Od roku 1963 byla členkou výboru Městského sdružení advokátů v Praze a v roce 1968 ji zvolili členkou výboru Ústředí československé advokacie, v jehož kolegiu zastávala pozici vedoucí pracovně-právní sekce. Tuto funkci zastávala dva roky.

Advokacii se Dagmar Burešová věnovala až do pádu komunistického režimu. V prosinci 1989 byla na návrh Občanského fóra jmenována ministryní spravedlnosti ve vládě Petra Pitharta. Spolupodílela se na přijetí zákona o mimosoudních rehabilitacích a později podporovala také přijetí lustračního zákona. Zasadila se o schválení nových předsedů devíti krajských soudů. Iniciovala vydání posledních dopisů popravené JUDr. Milady Horákové do rukou její dcery. Významně se zasloužila o přijetí nového zákona o advokacii č. 128/1990 Sb., který byl schválen Českou národní radou již 25. 4. 1990 a nabyl účinnosti 1. července 1990. Advokacie tím získala nový, demokratický základ svého budoucího uspořádání.

V červnových volbách v roce 1990 byla na kandidátce Občanského fóra zvolena poslankyní České národní rady a poté se na dva roky stala její respektovanou předsedkyní. Od roku 1992 provozovala v Praze advokátní kancelář, kterou později převzala její dcera Zuzana.

Po obnovení Junáka v roce 1990 byla Dagmar Burešová zvolena na dva roky jeho starostkou a poté i čestnou starostkou. V letech 1998–2003 byla jmenována předsedkyní a později místopředsedkyní Česko-německého fondu budoucnosti. V roce 2007 byla Českou advokátní komorou uvedena do Právnické síně slávy. V roce 2002 ji prezident Václav Havel udělil Řád T. G. Masaryka IV. třídy.

Dagmar Burešová zemřela 30. června 2018 po dlouhé nemoci v kruhu své rodiny. Slovenský prezident Andrej Kiska jí udělil in memoriam v roce 2019 Řád bílého dvojkříže za mimořádné zásluhy o rozvoj v oblasti práva a za rozvoj vztahů mezi Českem a Slovenskem.