JUDr. Otakar Motejl

Spoluautory kapitoly o JUDr. Otakaru Motejlovi jsou JUDr. Petr Toman a Ondřej Šebesta.

Otakar Motejl se narodil 10. září 1932 v Praze v tradiční právnické rodině, proto bylo jen přirozené, že pokračoval ve šlépějích svých předků. Právníkem nebyl jen jeho otec Jiří Motejl, ale také jeho dědeček Otakar Janota. Jak později vzpomínal v rozhovoru otištěném v Lidových novinách, právě po něm byl pojmenován: „Vyrůstal jsem v rodině mé matky, kde nás bylo sedm bratranců a sestřenic, já nejmladší. Dědeček z matčiny strany se jmenoval Otakar, doktor Otakar Janota, pražská osobnost, vrchní zdravotní rada hlavního města Prahy, vlastně tehdejší pražský hygienik. A poslední šance, že se někdo může jmenovat po něm, jsem byl já, ostatní dostali různá módní jména. Později jsem opakovaně narážel na toho Schmetterlinga nebo butterflye, i kantoři ve škole to používali. Ale žádný mindrák jsem z toho neměl.“

Po absolvování základní a střední školy byl přijat na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Ke studiu na „právech“ té doby uvedl Otakar Motejl v pořadu České televize s humorem sobě vlastním: „Fakultu jsem opustil skutečně nezatížen vědomostmi o platném právu, zato infikován žertovnými citáty z děl marxismu-leninismu. Odešel jsem do praktického světa advokacie, kde jsem se to teprve musel všechno naučit.“

V roce 1955 po ukončení fakulty nastoupil do advokátní praxe v Bánské Bystrici. Jeho prvním školitelem byl JUDr. Štefan Peťko, o kterém mluvil s vždy s velkou úctou a vděčností: „To on mě naučil všemu dobrému, co ve mně po té profesionální stránce je.“ Postupně se pak přes další štace na Slovensku a Kladně dostal v roce 1960 do Prahy, kde nastoupil do Advokátní poradny č. 2 v Ječné ulici. O tom, jak se stal vyhledávaným advokátem disidentů, později vyprávěl: „První politicky angažovanou obhajobu jsem měl hluboko před rokem šedesát osm, kdy jsem hájil spolužáka z gymnázia Vladimíra Škutinu. On se dostal do velice bizarní situace díky údajné urážce prezidenta Novotného.“ 

Po dvou letech strávených v Právnickém ústavu Ministerstva spravedlnosti byl Otakar Motejl v roce 1968 jmenován soudcem Nejvyššího soudu. To byla, jak sám říkával, v šestatřiceti letech závratná kariéra. Byl jediným nestraníkem mezi ostatními soudci. V této pozici se významně angažoval v probíhajících rehabilitacích nespravedlivě trestaných komunistickým režimem. Jenže přišel 21. srpen 1968. „Byl jsem obklopen soudci, kteří si s každým svým rehabilitačním rozhodnutím museli být vědomi, že popírají všechno, co dosud dělali,“ vzpomínal doktor Motejl. Tehdy před nimi vystoupil a vyslovil odvážnou tezi: „Je třeba opustit myšlenku, že za všechny nezákonnosti mohou jen vyšetřovatelé StB a jejich sovětští poradci. Principiálně jediný, kdo skutečně za rozsudek odpovídá, je soudce.“ Krátce na to byl doktor Motejl ze soudu vyhozen. „Vracel jsem se do advokacie a měl jsem pocit, že si mohu dovolit všecko.“

Nebyla to tak docela pravda, protože normalizační období v mnohém připomínalo tuhý režim let padesátých. Znovu se jeho klientem stává Vladimír Škutina, ale tentokrát jde do tuhého. Přes veškerou snahu Otakara Motejla, který pracoval stále ještě v Advokátní poradně 2, si nakonec odsedí 4,5 roku v tom nejhorším možném prostředí ve Valdicích. Mezi vrahy a devianty. Ani personál není o mnoho lepší – o sadisty a drogově závislé „vychovatele“zde není nouze. I o tom píše Vladimír Škutina ve své druhé knize „Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů“. V době konání soudu byl Otakar Motejl tři dny nepřetržitě sledován příslušníky StB ze specializovaného sledovacího útvaru v akci s krycím názvem „Červenec-2“. 

Ani později se Otakar Motejl nerozpakoval brát politické kauzy. Mezi jeho mandanty patřili disidenti Karel Kyncl, Svatopluk Karásek, Pavel Landovský, Vladimír Říha, Jiří Gruntorád, Eva Kantůrková, Jiří Lederer, Jiřina Šiklová, Petr Uhl, Ladislav Kořán či Alexander Vondra. Jeho ochota hájit řadu odpůrců normalizačního režimu byla důvodem, proč se v druhé polovině sedmdesátých let ocitl na více než deset let pod drobnohledem příslušníků Státní bezpečnosti v akci s krycím názvem „Modráček“ (svazek se dochoval v Archivu bezpečnostních složek, archivní číslo 832519 MV). Na jejich objednávku byl opět předmětem zájmu Správy sledování StB (tentokrát v akci s krycím názvem „Můra“). Příslušníci tajné policie se  kromě jiného snažili proti Otakaru Motejlovi využít tragickou dopravní nehodu, při které jako řidič srazil chodce. Jejich aktivity však neměly téměř žádný dopad, Otakar Motejl zastupoval politické oponenty až do pádu komunistického režimu.

V prosinci 1989 se doktor Otakar Motejl už jako poslanec Federálního shromáždění za Občanské fórum stal členem Komise pro dohled nad vyšetřováním revolučních událostí 17. listopadu. V listopadu 1989 připravoval s Petrem Uhlem amnestii, kterou později, těsně před svou demisí, vyhlásil prezident Gustav Husák. Otakar Motejl vzpomínal na stanovení rozsahu této amnestie v rozhovoru pro časopis Týden: „Sepisoval to Petr Uhl a já se na to měl podívat a případně to přepsat. Tenkrát se pracovalo s mechanickými psacími stroji, které byly různě zdeformované, páčky s písmenky se různě zasekávaly, člověk se v tom musel pořád hrabat. Tak jsem to přepisoval a slovně rozváděl paragrafy, na které trestné činy se amnestie nevztahuje. A narazil jsem na mně neznámé číslo, paragraf nadržování. - Proboha živého, proč tady to nadržování je? V životě jsem nikoho s takovým paragrafem neviděl,  říkal jsem si. My ho zahrneme do amnestie a ono se ukáže, že to je nějaký blbec, alkoholik, který někde nadržoval nějakému zločinci, znásilňoval... Tak jsem ten paragraf přeskočil. A Husák tenhle můj text podepsal, byl to myslím jeho poslední podpis ve funkci. Takže se to vyhlásilo a najednou se zjistilo, že prezident musí mít čistý trestní rejstřík.“ Zádrhel později napravil předseda vlády Ladislav Adamec, který po Husákově demisi udělil milost Václavu Havlovi, který 29. prosince 1989 mohl být zvolen prezidentem.

Po pádu komunistického režimu Otakar Motejl opět oblékl talár soudce Nejvyššího soudu. Dne 23. ledna 1990 byl prezidentem Václavem Havlem jmenován předsedou Nejvyššího soudu ČSFR, který byl v roce 1993 po vzniku samostatné České republiky transformován na Nejvyšší soud České republiky. Otakar Motejl se 23. února 1993 stal jeho prvním předsedou a byl jím až do roku 1998, kdy byl jmenován ministrem spravedlnosti ve vládě Miloše Zemana. Tuto funkci vykonával necelé dva roky. Poté, kdy nebyly akceptovány jeho snahy o reformu justice včetně zřízení Nejvyšší rady soudnictví, z politiky odešel. 

V listopadu 1999 byl po mnohaletých diskusích přijat zákon o veřejném ochránci práv. Dne 18. prosince 2000 byl Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky zvolen prvním veřejným ochráncem práv. Dne 19. prosince 2006 byl v této funkci potvrzen i na další šestileté období. V této funkci vynikal moudrostí, se kterou řešil spory občanů a státu. Štvala ho tupá byrokracie i arogance státní správy. Trpělivě se snažil učit obě strany vzájemnému respektu, ochotě k dialogu a schopnosti naslouchat druhé straně. Když se to nedařilo, dokázal i zvýšit hlas a odkázat úředníky do patřičných mezí. 

Otakar Motejl říkával, že funkce ombudsmana není soutěží v popularitě. Pouštěl se i do mediálně velmi sledovaných a politicky třaskavých kauz, jako byla Kaplického knihovna, ke které se svého času chtěl tehdejší prezident Václav Klaus připoutat řetězem. Řada soudců těžce nesla jeho kritiku délky soudních řízení. „Pokud se mi podaří denně dvěma nebo třem lidem vysvětlit jejich situaci nebo maličko napravit chod té jejich věci, tak to má smysl. Samozřejmě, než se mi podaří obsloužit deset milionů, bude to chvíli trvat," žertoval na vlastní účet Otakar Motejl. Za svou pravdou stál, i když nebylo veřejné mínění na jeho straně. Ať už šlo o kontejnerové bydlení pro Romy ve Vsetíně, nebo o mezinárodní únosy dětí. Prosazoval dodržování zákonů i spravedlnost bez ohledu na to, zda sklidí potlesk. Velice mu záleželo na fungování české justice, která je základem demokratického státu. Jakékoli pokusy o ovlivňování nezávislého soudnictví těžce snášel. Své práci dával maximum a hodiny nepočítal.

Žádná vzpomínka na Otakara Motejla by nebyla úplná, pokud by nebyla zmíněna jeho celoživotní vášeň – kouření. Kolegové a známí si z něho dělali legraci a často říkali, že „není kouře bez ohně a Motejla bez kouře“. On k tomu dodával, kdo bude zachraňovat rozpočet, „až my kuřáci sekneme s cigaretama“. Jeden z kapesních popelníčků, který nosil stále při sobě, mu darovali i jeho spolupracovníci na ministerstvu spravedlnosti. 

V roce 2000 byl jmenován francouzským prezidentem Jacquesem Chirackem komandérem řádu Čestné legie. V roce 2006 získal titul Právník roku a v roce 2009 byl uveden do Právnické síně slávy. Zemřel 9. května 2010 ve věku sedmdesáti sedmi let. Pochován je na Vyšehradě. V roce 2010 vznikl Fond Otakara Motejla, který finančně podporuje české neziskové organizace, jež bojují proti korupci a usilují o transparentní a poctivé prostředí v České republice.