Ján Čarnogurský

Spoluautory kapitoly o JUDr. Jánu Čarnogurském jsou JUDr. Petr Toman a Ondřej Šebesta.

Ján Čarnogurský se narodil v Bratislavě na Nový rok 1944 do početné rodiny učitele a politika Pavla Čarnogurského. Jeho statečná manželka se starala o pět dětí.

V prosinci 1938 byl otec zvolen poslancem Slovenského sněmu. Tuto funkci zastával také v období Slovenského státu, kdy pracoval jako odborový přednosta Ministerstva školství a národní osvěty. Pavol Čarnogurský patřil mezi umírněné křídlo Hlinkovy slovenské lidové strany. Dokládá to i skutečnost, že před II. světovou válkou byl narozdíl od řady spolustraníků, kteří se orientovali na nacistické Německo, stoupencem spolupráce s Polskem. Po válce pracoval jako redaktor Katolických novin. V rámci tažení proti Demokratické straně byl Pavol Čarnogurský opakovaně vyslýchán StB. V lednu 1951 byl zatčen v souvislosti s kauzou tzv. buržoazních nacionalistů (znal se osobně s první manželkou Gustáva Husáka) a strávil šest měsíců ve vyšetřovací vazbě. Postižena tímto byla také rodina, která se musela mnohokrát stěhovat.

Když v roce 1958 Ján Čarnogurský dokončil základní školu, nastaly první potíže také pro něho. Nedostal doporučení ke studiu na střední škole. Systém prověřování naštěstí ještě nebyl v té době tak propracovaný. Takže to, co nešlo v Bratislavě, se podařilo v jiném městě. „V Kežmarku jsem studoval jen rok, pak se mi podařilo přestoupit do Bratislavy. Totéž se ale opakovalo i po maturitě. Sice jsem ukončil školu s jedničkami, přesto mi jako jedinému studentovi odmítli dát doporučení ke studiu na vysoké škole. Zkoušel jsem lesnickou fakultu ve Zvolenu, ale ani tam to nešlo. Nakonec jsem šel na nástavbové studium na stavební průmyslovku, kde jsem studoval geodézii. A po dvou letech znovu odmaturoval. Alespoň jsem se naučil číst mapy.“ 

V té době se politické a společenské ovzduší uvolňovalo. V roce 1961 se prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska stal Alexander Dubček. Politicky nespolehliví studenti mohli postupně začít alespoň studovat vysoké školy technického směru,  přestože ještě nemohli studovat na jiných oborech. Ján se proto přihlásil na Stavební fakultu Vysoké školy technické. Proces uvolňování natolik pokročil, že Ján Čarnogurský po nástupu do školy v roce 1966 vycítil, že by mohl přece jen zkusit svá vysněná práva. Dokončil první ročník stavební fakulty a zároveň se přihlásil k přijímacím zkouškám na Právnickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě. Zkoušky s úspěchem vykonal a byl přijat ke studiu práv. Mezi Univerzitou Komenského v Bratislavě a Univerzitou Karlovou v Praze existovala už tehdy dohoda o výměně studentů. Takže se mu nakonec podařilo přestoupit do Prahy. Studia  dokončil v roce 1969. Následoval rok vojenské přípravy a pak už nastoupil v Bratislavě do advokátní poradny. 

Jako koncipient pracoval Ján Čarnogurský u JUDr. Zsolta Sárkányho, vyhlášeného odborníka na pracovní právo. Znamenalo to, že i jeho koncipient se automaticky věnoval stejnému oboru. V té době byli neprověření straníci vyhazováni ze zaměstnání a chtěli se soudně bránit. Podle § 46 zákoníku práce totiž mohl zaměstnavatel dát výpověď i proto, že zaměstnanec „narušil svou činností socialistický společenský řád a nemá proto důvěru potřebnou k zastávání dosavadní funkce nebo svého dosavadního pracovního místa“. Podle tohoto ustanovení dostávali neprověření zaměstnanci výpovědi. Někteří z nich se této praxi bránili, ovšem často bez úspěchu.

Prostřednictvím jednoho z bývalých klientů se seznámil i se svou osudovou klientkou - Drahomírou Šinoglovou. Právě její obhajoba byla v dubnu 1981 důvodem vyloučení Jána Čarnogurského z advokacie. Ze spisu vyplývá, že si na něj po skončení tohoto případu stěžoval předseda Krajského soudu v Brně. Napsal, že neobhajoval klientku, ale její trestnou činnost. Jeho stížnost putovala až na ÚV KSČ a po stranické linii na Slovensko. Tam bohužel neměla advokacie, tak jako v Čechách, silné vedení, které by se za něj postavilo. Formálně Ján Čarnogurský žaloval neplatnost vyloučení z advokacie, ale marně: „Chartu 77 jsem tehdy nepodepsal, protože jsem měl pro disent větší cenu jako advokát, než jako stíhaný. Když mě potom v roce 1981 stejně z advokacie vyhodili, už jsem se přímému zapojení do disentu nebránil.“

I když byl z advokacie vyloučen, i nadále poskytoval právní rady lidem, kteří se dostali do křížku se státní mocí. Jedním z nich byl i disident a mluvčí Charty 77 Stanislav Devátý. Toho v roce 1988 zastupoval ve dvou civilních řízeních. První se týkalo neplatnosti jeho přeložení na jinou práci na Slovensko, druhé pak neplatnosti jeho vyloučení z družstva Slušovice. Obě řízení byla vedena v roce 1988 a 1989, přičemž druhé skončilo ve prospěch Stanislava Devátého až po listopadu 1989.

V roce 1988 začal doktor Čarnogurský vydávat samizdatový časopis Bratislavské listy. Současně zorganizoval společně s Františkem Mikloškem tzv. Svíčkovou demonstraci. Mělo jít o poklidnou manifestaci organizovanou Světovým kongresem Slováků na protest proti vraždám katolických kněží a porušování lidských práv. Konala se v mnoha zemích světa ve stejný den, na Velký pátek v roce 1988. Ve spolupráci s tajnou církví se jim akce podařila. Přišlo tehdy několik tisíc lidí, kteří v rukou drželi svíčky. „StB věděla, že v tom mám prsty, plus ty Bratislavské listy, kde jsem byl jmenovitě uveden i s adresou, takže to už bylo pro ně moc.“

V té době také vrcholily snahy o svatořečení Anežky České. Zprávy z Vatikánu potvrzovaly, že k jejímu prohlášení za svatou skutečně dojde. Při jednom ze setkání českých a slovenských disidentů se diskutovalo o tom, že se slavnost jejího svatořečení uskuteční ve Svatovítské katedrále. Ján Čarnogurský tehdy trochu furiantsky prohlásil: „Jestli tohle dobře dopadne, tak tam přivedu ze Slovenska 10 tisíc věřících.“

Na jaře 1989 podepsal Ján Čarnogurský petici Několik vět. Začátkem srpna 1989 vyzval prostřednictvím Hlasu Ameriky a Rádia Svobodná Evropa spoluobčany, aby dne 21. srpna 1989 položili květiny na místech, kde byli v roce 1968 zastřeleni občané Československa. Reakce na sebe nedala dlouho čekat. Dne 14. srpna 1989 byl obviněn za podvracení republiky podle § 98 trestního zákona a vzat do vazby. Propuštěn byl až 25. listopadu 1989, kdy už v celé zemi běžely statisícové demonstrace proti komunistickému režimu. Den poté poprvé promluvil na demonstraci v Bratislavě, další den již byl v Praze na jednání mezi Václavem Havlem a tehdejším předsedou federální vlády Ladislavem Adamcem o převzetí moci. Dne 10. prosince 1989 jej prezident Gustáv Husák jmenoval místopředsedou federální vlády vedené Mariánem Čalfou.

Již čtyři roky před vyloučením z advokacie byl Ján Čarnogurský v hledáčku Státní bezpečnosti v Bratislavě, která k němu vedla svazek s krycím názvem „Advokát“ (svazek byl podle záznamů v registru svazků StB zničen v prosinci 1989). Tajná policie sledovala Jána Čarnogurského také v Praze. Dokládají to dobové dokumenty. V Archivu bezpečnostních složek jsou dochovány záznamy IV. správy SNB (Správy sledování StB) z roku 1985, kdy byl sledován při akci s krycím názvem „Advokát B“ při návštěvě pražských signatářů Charty 77 a katolických laiků. V únoru 1988 byl v Praze opět sledován proto, že se měl zúčastnit slavnostní večeře v budově Zastupitelského úřadu Kanady v Praze 6. Čarnogurský se podle záznamů snažil zabránit případnému sledování. V návrhu na sledování z roku 1985 stojí: „Upozornění: provádí kontrolu proti sledování.” V záznamu o průběhu sledování je uvedeno: „Po příjezdu vlakové soupravy, směr Leninova, nechal nastoupit všechny cestující a po zaznění výzvy k ukončení nástupu do vagónu nastoupil a vzápětí jej opustil.” Příslušník StB Malina k tomu v únoru 1988 vlastní rukou poznamenal: „Trasa objektu při jízdě vozem je nelogická a působí dojmem kontroly objektu. Rovněž při pěším pohybu je objekt pozorný ke svému okolí.“

8_1_12 J. Čarnogurský sděleni VONS.docx

Od roku 1990 byl život Jána Čarnogurského spojen se slovenským Křesťanskodemokratickým hnutím, jehož byl v letech 1990–2000 předsedou. V dubnu 1991 se stal předsedou vlády Slovenské republiky. Po volbách v roce 1992 přešel do opozice, aby se po následujících volbách, v roce 1998, stal na čtyři roky ministrem spravedlnosti ve vládě Mikuláše Dzurindy. Po volbách v roce 2002 se vrátil zpět do advokacie, kterou vykonává dosud.