JUDr. Milan Hulík, Ph.D. (1946)

Spoluautory kapitoly o JUDr. Milanu Hulíkovi, Ph.D., jsou JUDr. Petr Toman a Ondřej Šebesta.

Milan Hulík se narodil 22. března 1946 v Kolíně, kde také absolvoval základní školu. Další cesta za vzděláním nebyla ale jednoduchá, protože jeho otec byl po únoru 1948 dlouhé roky vězněn komunistickým režimem. Počátkem šedesátých letech se ale situace postupně uvolňovala. Přišly první nesmělé předzvěsti Pražského jara.

„Učil jsem se tehdy zedníkem u komunisty, předsedy místní organizace KSČ. Utrpěl jsem úraz, protože jsem se hádal s jedním učněm a ten mě praštil cihlou. Měli z toho strach, nevěděli, co se mnou. Tak se rozhodli, že se mě zbaví tím, že mě doporučí ke studiu. Navíc chtěli, abych se k nim po maturitě vrátil jako stavbyvedoucí.“ 

Předseda KSČ tedy prohlásil, že za tátu nikdo nemůže (v té době byl ještě otec ve vězení), a doporučil mladíka ke studiu stavební průmyslovky, obor dopravní stavby v Dušní ulici v Praze. Tady byl sice ředitelem další komunista, ale naštěstí přijímal případy, jako byl on. Škola byla vyhlášeným útočištěm nepohodlných lidí, nekonformních odborníků i studentů z nespolehlivých rodin. „Pamatuji si, jak jeden profesor přišel do třídy a povídá: ‚Znáte muže v kožených kabátech?‘ A my: ‚Ne, pane profesore.‘ ‚Tak si je nepřejte poznat,“ vzpomíná na léta svého středoškolského studia JUDr. Hulík. 

Po maturitě a dvouleté vojenské službě se mu díky změně společenských podmínek koncem roku 1968 podařilo dostat na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Ale pak ho málem vyhodili: „Mému bratrovi v německém exilu natolik otrnulo, že zapomněl, jak to tady chodí. Okopíroval polovinu zakázané knihy (proto se můj svazek vedený StB jmenuje Čtenář) a poslal mi ji v takovém tlustém dopise. Na poště to otevřeli a Státní bezpečnost zahájila trestní stíhání pro pobuřování. Potřebovali proti mně sehnat dva svědky, aby prokázali, že jsem to někomu ukazoval. Samozřejmě, že jsem to ukazoval řadě lidí, nikdo z nich to ale na mě neprozradil. Jak jsem později zjistil ze spisu, ty dva svědky prostě nenašli. Trestní stíhání proti mně běželo, měli připravené mé vyhození z právnické fakulty i kriminál. Jenže zemřel prezident Ludvík Svoboda a já jsem byl amnestovaný. Takhle jsem unikl vyhození ze školy a mohl dostudovat.“

Promoval v roce 1974 a po složení advokátních zkoušek v roce 1979 se stal členem Městského sdružení advokátů v Praze. Už jako koncipient však poskytoval právní pomoc disidentům a po zapsání do seznamu advokátů se ujal obhajoby řady z nich: hudebníků ze skupiny The Plastic People of the Universe, Jarmily Bělíkové, Petra Cibulky, Petra Pospíchala, Petra Uhla, Františka Stárka, Jana Prince, Pavla Büchlera, Charlieho Soukupa a řady dalších, kteří podepsali Prohlášení Charty 77, petici Několik vět či postižených demonstrantů z Václavského náměstí.

Milana Hulíka se jako některé jiné advokáty snažili příslušníci StB zlomit ke spolupráci, ale nesetkali se tenkrát s žádným pochopením. V polovině osmdesátých let proti němu vedla StB akci pod krycím názvem „Advokát“ (tento svazek prověřované osoby se však v archivu nedochoval).

Po převratu v listopadu 1989 přerušil svou činnost v advokacii a stal se ředitelem odboru inspekce v nově založeném Úřadu na ochranu ústavy a demokracie, později přejmenovaném na Bezpečnostní a informační službu (BIS). V téže době vykonával i funkci předsedy prověrkové komise Sboru nápravné výchovy (dnes Vězeňská služba), později se zde stal i prvním náměstkem generálního ředitele a dosáhl hodnosti podplukovníka. „Málokdo si dnes už vzpomene, že nový název Vězeňská služba jsem vymyslel tehdy já,“ připomíná JUDr. Milan Hulík.

V roce 1995 se vrátil do advokacie. Specializuje se na právní pomoc v oblasti civilního práva, trestního práva, restitucí, zastupování u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, správního práva, restitucí, rodinného práva a pracovního práva, obchodního a živnostenského práva. Před několika lety navíc vystudoval jako muž v nejlepších letech milovanou historii a dosáhl doktorské hodnosti. Pravidelně publikuje v různých, zejména pravicově orientovaných periodikách. V Českém deníku, později Českém týdeníku, v Telegrafu, Práci, Respektu a dalších. V posledních letech vychází jeho články zejména v magazínu Polygon a Neviditelný pes. Záhy vyjde jeho kniha „Sorry, jako česká justice“, jejíž rukopis dokončil na jaře 2019.