Jaroslav Borkovec očima dcery Mahuleny

Životní příběh advokátního koncipienta JUDr. Jaroslava Borkovce je zcela výjimečný. Byl jediným zástupcem advokacie, který za boj proti totalitě zaplatil cenu nejvyšší. I přesto zůstává jeho jméno po dlouhá desetiletí v podstatě neznámé. Zájem veřejnosti se soustřeďuje na velké zinscenované procesy s JUDr. Miladou Horákovou, s generálem Heliodorem Píkou, případně s bývalými komunistickými funkcionáři v čele s Rudolfem Slánským. V jejich stínu se zapomíná na Borkovcův pokus o ozbrojený protikomunistický převrat, k němuž mělo dojít v květnu 1949. I to byl důvod, proč jsme se snažili o tomto statečném člověku získat co nejvíce informací a setkat se s jeho nejbližšími příbuznými.

Na začátku našeho pátrání jsme měli jedinou informaci. V archivních dokumentech České advokátní komory jsme se dočetli, že měl dceru Mahulenu, narozenou v roce 1946. Pokud by měl syna, znali bychom jeho příjmení, ale u dcery? Mohla se vdát, mohla se rozvést. Zjistit, jak se dnes jmenuje, se zdálo téměř nemožné. Vzdát jsme to však předem nechtěli. Spoléhali jsme na poněkud neobvyklé jméno - Mahulena. Na internetu jsme objevili stomatoložku MUDr. Mahulenu Borkovcovou a zjistili adresu její zubařské ordinace v Praze 8. Bohužel, zubní ordinace již nefungovala, telefony byly zrušeny. První slepá cesta. O několik dní později jsme kontaktovali Stomatologickou komoru s prosbou o sdělení bližších informací, případně kontaktu na MUDr. Borkovcovou. I to byl marný pokus. Komora po jejím odchodu do penze neznala její aktuální bydliště nebo telefonní číslo. A byli jsme opět na úplném počátku.

Chtěli jsme to vzdát, ale nedalo nám to. Osud JUDr. Borkovce byl natolik mimořádný, že jsme pátrali dál. Hledali jsme na internetu další zmínky o MUDr. Mahuleně Borkovcové. Na stránkách Obecního úřadu Zbraslavice se nám podařilo objevit rozhodnutí o umístění stavby elektrické přípojky k rekreačním nemovitostem v jejich katastru. V dokumentu byli uvedeni vlastníci dotčených pozemků. A mezi nimi figurovala i jistá Mahulena Borkovcová, u níž bylo uvedena i adresa jejího trvalého bydliště v Praze Modřanech. Na domě byl sice zvonek se jménem Borkovcová, ale dveře nikdo neotvíral a žádný ze sousedů paní Borkovcovou neznal. Další slepá ulička.

Ani nyní jsme to nevzdali a dál hledali MUDr. Mahulenu Borkovcovou, o níž jsme ovšem stále ještě netušili, jestli vůbec má nějaké spojení s naším koncipientem JUDr. Jaroslavem Borkovcem. Znovu jsme se vrátili k územnímu rozhodnutí o umístění elektrické přípojky. Bohužel vedení mělo být umístěno na pozemcích několika desítek majitelů. Procházeli jsme jeden pozemek za druhým, zjišťovali, který patří MUDr. Mahuleně Borkovcové a kde leží. Objevili jsme jej, zjistili poštovní adresu a napsali dopis se stručným textem: „Vážená paní doktorko, jste dcerou advokáta JUDr. Jaroslava Borkovce?“

Na telefonát z posledního červencového dne se nedá zapomenout: „Dostal se ke mně váš dopis, tak bych chtěla vědět, co byste potřeboval,“ ozval se v telefonu milý hlas starší dámy. „První otázka, jestli pan doktor Borkovec byl váš otec?“ „Ano, to byl, ano.“ Následovalo nadšení a úleva, protože něco takového jsme už ani nečekali. Dojetí bylo oboustranné. „Pro mě je to pořád bolestivé, celý život trpím tím, že jsem vyrůstala bez otce,“ říká tlumeným hlasem MUDr. Borkovcová a na nás i po letech sáhla studená ruka komunistických zločinů.

Koncem léta 2018 se paní Borkovcová podrobila operaci. Teprve s odstupem týdnů její zdravotní stav dovolil, abychom se setkali. Dali jsme si schůzku v restauraci nedaleko jejího bydliště na jednom z pražských sídlišť. Na setkání jsme přizvali historika Mgr. Petra Mallotu z Ústavu pro studium totalitních režimů, který se případu JUDr. Jaroslava Borkovce dlouhodobě věnuje. Přišla sympatická dáma v doprovodu syna. Hned první větou však naše očekávání zchladila: „Mně tehdy nebyly ani čtyři roky, když tatínka popravili, a maminka o tom nikdy nechtěla mluvit.“ 

Díváme se na sebe poněkud zklamáni. Jenže pak paní Borkovcová sáhne pod stůl a z igelitové tašky vysype na stůl hotový poklad v podobě bezpočtu starých fotografií, dopisů a dobových dokumentů. Máme pocit, že náš kolega historik spatřil svatý grál! Oči mu září, dotýká se opatrně vzácných předmětů a zdá se, že mu začínají Vánoce.

„Mohl bych si to všechno naskenovat? Do rána vám to vrátím!“

„To nespěchá, to nemusí být hned.“

„Ale musí, já to udělám ještě dnes v noci, protože to prostě do rána nevydržím!“

Pak se paní Mahulena rozpovídá: „Vzpomínka na dva tajné v dlouhých kabátech, kteří během domovní prohlídky prohledávají i mou dětskou postýlku, patří k těm nejranějším. Mně byly v té době tři a půl roku, všechny ostatní informace čerpám z dopisů, motáků a dokumentů, které mi po tatínkovi zbyly. Vím, že mamince den před popravou povolili návštěvu. Také mám tatínkovy dopisy na rozloučenou, ale ty jsou příliš osobní – ty bych publikovat nechtěla. Tatínek se v nich omlouvá mně i mamince, že nám nezajistil lepší život.“

Její maminka bohužel o tatínkově případu odmítala hovořit. Jednak o jeho činnosti opravdu nevěděla, protože jí raději nic neříkal, aby ji chránil, jednak se s tou tragédií nikdy nesmířila. Nervově se zhroutila a až do konce svého života měla nejrůznější zdravotní problémy. Z jejich hezkého bytu v Praze, v Bubenské ulici, je vyhnali. Než ho stačily matka s dcerou opustit, už se dostavil na obhlídku bytu estébák s rodinou, kterému slíbili byt přidělit. Borkovcovým musel stačit nuzný byt 1+1 na Žižkově, který měl vodu a záchod na společné chodbě. 

„V jaké společnosti bydlíme, nás informoval tatínkův bratr Zdeněk, který před příchodem komunistů pracoval na kriminálce v Bartolomějské ulici,“ pokračuje ve vyprávění paní Mahulena. „Naše sousedka byla krámská zlodějka, její manžel kasař zrovna seděl a obě dcery se živily prostitucí. Strýc Zdeněk Borkovec byl shodou okolností mezi prvními v Černínském paláci, když zemřel Jan Masaryk. Než stačili kriminalisté zajistit stopy, už je odtud vyhnali estébáci a případ převzali. Asi se báli, co by našli. Strýce pak od policie vyhodili.“

Na základní ani na střední škole neměla paní Mahulena kvůli svému otci problémy. Ty nastaly, až když se hlásila na vysokou školu. Ředitelka gymnázia jí odmítla dát doporučení ke studiu, mamince se však povedlo sehnat nějaké známosti (snad až na ÚV KSČ). To už se psal rok 1964 a režim nebyl tak striktní. Paní Mahulena vystudovala stomatologii a tomuto oboru se pak věnovala celý svůj profesní život.

„V té době by otec mohl přijít domů z vězení, kdyby ho tehdy nepopravili. Probíhaly rozsáhlé amnestie. Ale žádné kdyby v životě neexistuje...“, zamýšlí se paní Mahulena. Pak ale dodává: „On by se odporu stejně nikdy nevzdal. Svou statečnost prokázal už za války, byl vězněn, dostal dvě vyznamenání za zásluhy. A stejně se choval i v době nástupu komunismu.“

Zeptali jsme se i na sestru Zdeňku. To ji opravdu pobavilo: „Já jsem bohužel nikdy žádnou sestru neměla. Jsem křtěná Mahulena, ale v některých dokumentech souvisejících s vyšetřováním moji rodiče uvedli schválně jiné jméno, čímž se mě pokoušeli chránit.“ V průběhu vyprávění nám paní doktorka Borkovcová postupně ukazuje tatínkovy osobní dokumenty i jeho dioptrické brýle, které vězeňská služba vydala po popravě mamince. Na většině dochovaných fotografií je má JUDr. Borkovec na sobě, včetně policejní trojfotografie z vyšetřovacího spisu. 

A zcela nakonec nám paní Mahulena dává přečíst i poslední dopisy otce psané z pankrácké věznice. Z těch zažloutlých stránek lze kromě inkoustem psaného textu vyčíst i lásku a starostlivost o Borkovcovu manželku i dceru Mahulenu. Tu, která zde s námi sedí. Není jednoduché si od ní dopisy převzít, ještě těžší je pak číst: „Neměl jsem jiné touhy od té doby, když jsem tě poznal, než jak Tebe, a později také naší dceru Mahulenku udělat šťastnou. Nepodařilo se mně to proto, že jsem se věnoval zájmům, které byly nad mé síly. Prosím tě jenom, abys mně odpustila všechny ty chvíle utrpení, které jsem ti připravil. Vychovávej naší dceru tak, aby nikdo nemohl říci, že nosí špatné jméno.” Právě jsme pochopili, proč dcera Mahulena nosí až dodnes příjmení Borkovcová.

Každý z těch dokumentů v sobě ukrývá osud bojovníka s totalitou, který zaplatil cenu nejvyšší. Dne 5. listopadu 1949 v 6:32 hodin byl JUDr. Jaroslav Borkovec předán na nádvoří pankrácké věznice v Praze mistru popravčímu k provedení výkonu trestu. V 6:34 hod. mistr popravčí hlásí provedení výkonu trestu. Dcera Mahulena právě přišla o svého otce.