JUDr. Jiří Machourek (1944)

Spoluautory kapitoly o JUDr. Jiřím Machourkovi jsou JUDr. Petr Toman, Ondřej Šebesta a Dušan Šrámek.

Po dvou děvčatech toužil otec Machourek také po synovi. Nakonec se mu jeho přání splnilo. Dne 10. února 1944 se narodil syn Jiří. V rodině se traduje, že si matka narození syna „vymodlila“ na Svatém Kopečku. Vyrůstal v Brně-Žabovřeskách. Otec pracoval jako zřízenec v bance, ale rodina měla kromě toho i malé hospodářství a chovala spoustu domácích zvířat.

Jiří byl vychováván v katolickém duchu. Do sedmnácti let ministroval a denní program se podle jeho vzpomínek dal shrnout do zkratky: škola, pole a kostel. Jeho babička si velmi přála, aby vystudoval bohosloveckou fakultu, od této cesty ho však odradila podmínka celibátu.

Otec Jiřího byl národní socialista, proto v jinak skromné knihovničce nechyběla díla Tomáše Garrigua Masaryka. Již v době studia měl tak Jiří Machourek možnost seznamovat se s myšlenkami prvního prezidenta v dílech Otázka sociální, Světová revoluce, Nová Evropa či Sebevražda, byť mnohému v době svého dospívání ještě nerozuměl.

Po maturitě na gymnáziu si musel Jiří nejprve „vylepšit kádrový profil“ v různých profesích ve slévárně a vysloužit si šanci na další studium. Vystudoval dvouletou nástavbu Střední knihovnické školy, kde ho také učila světovou literaturu Věra Hofmanová alias Květa Legátová, autorka Želar a dalších knih. Měla velký vliv na jeho duševní vývoj. Udržovali spolu přátelské styky až do její smrti v prosinci 2012.

Na pražskou právnickou fakultu byl Jiří Machourek přijat až šest let po ukončení gymnázia v roce 1967. Během studia intenzivně prožíval události Pražského jara 1968. Zvlášť po letech vzpomíná na Petra Pitharta, který na něho měl v této době velký vliv. V době studentské okupační stávky v listopadu 1968 Petr Pithart podporoval studenty v jejich boji za zrušení cenzury, za svobodu slova a dodržování lidských práv. JUDr. Machourek vzpomíná na jeho plamenný projev na shromáždění studentů v aule právnické fakulty zakončený parafrází hesla Velké vlastenecké války „Za námi je Moskva, není kam ustoupit.“

V průběhu studia se Jiří Machourek oženil s Marcelou Komárkovou, pozdější dlouholetou předsedkyní Městského soudu v Brně. S ní se v roce 1969 zúčastnil studentského pobytu v Izraeli, který organizoval právě Petr Pithart. Přibližně dva měsíce pracovali v kibucu, navštívili i Knesset, tedy tamní parlament a také další instituce. Vážně uvažovali o exilu. Nakonec ale převážila síla rodinných vazeb a rozhodli se pro návrat.

Po ukončení fakulty v roce 1973 krátce pracoval jako podnikový právník a v roce 1974 se „na doživotí“ upsal advokacii. V Advokátní poradně č. 1 v Brně začínal nejdříve jako koncipient, od roku 1976 působil jako advokát. Jeho advokátní praxe byla rozsáhlá, ale zásadní kauzy souvisely s právní podporou disidentů, která začala v roce 1977 navázáním kontaktu s Jiřím Müllerem, jenž byl vězněn za podvracení republiky.

První proces, při kterém obhajoval disidenty, byla kauza Petra Cibulky, Petra Pospíchala a Libora Chloupka v roce 1978. Státní bezpečnost tento sledovaný politický proces s několika mladíky, kteří uspořádali několik bytových koncertů a rozšiřovali hudební nahrávky, řídila ze dvou nahrávacích vozů zaparkovaných přímo na nádvoří soudu. Jak vypadalo samotné přelíčení, ukazuje výmluvně dobová zpráva Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, která je publikována na závěr této kapitoly. Následovaly další obhajoby známých i méně známých odpůrců režimu – např. Jiřího Müllera, Alberta Černého, Jaroslava (Slávka) Popelky, Ivana Martina (Magora) Jirouse, Stanislava Devátého, Jaroslava Němce, Evy Vidlařové (Trudy), pátera Františka Lízny a desítek dalších.

Všechny obhajoby opíral JUDr. Machourek o Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který vstoupil v platnost v roce 1976. Československé soudy ho nejen nerespektovaly, ale často ani neznaly. Perzekuované osoby zastupoval i v jejich civilních věcech, zejména v pracovněprávních sporech ohledně vyhazovů ze zaměstnání.

Listopadové události roku 1989 prožil ve „svém“ Brně. Kromě besed a demonstrací na náměstí Svobody vzpomíná i na jednání, která spolu s dalšími představiteli brněnského disentu vedl s představiteli Státní bezpečnosti v Brně s cílem zajistit klidný průběh dalších událostí. Byl členem tzv. Brněnského parlamentu, což byl orgán Občanského fóra. Zasazoval se zejména o zrušení článku 4 Ústavy o vedoucí úloze Komunistické strany Československa. Dne 30. března 1990 byl z popudu JUDr. Dagmar Burešové, tehdejší ministryně spravedlnosti a JUDr. Petra Pitharta, tehdejšího předsedy české vlády, jmenován Českou národní radou soudcem Krajského soudu v Brně. Dne 1. dubna 1990 se pak stal předsedou tohoto soudu. Měl jednoznačný úkol: provést očistu tamní justice. V justici vydržel do srpna 1990. Úkol splnil a vrátil se do advokacie, kde působí dodnes.

V devadesátých letech byl členem představenstva nově vzniklé nezávislé samosprávné České advokátní komory. Později dlouhodobě pracoval jako člen kárné komise a pak i odvolací kárné komise, v níž je činný dodnes. Jeho zkušenosti využívá ČAK při advokátních zkouškách, kde působí jako zkušební komisař. Je stále aktivním advokátem, advokátní kancelář provozuje spolu se svou dcerou.

JUDr. Jiří Machourek má také tři vnučky. Ve druhém manželství s Evou Brettschneiderovou, dramaturgyní a moderátorkou České televize, se Jiřímu Machourkovi narodil ve dvaašedesáti letech syn Jan. S ním prožívá intenzivní otcovské zážitky, protože lyžuje, jezdí na kole, hraje tenis i ping pong a s pobavením sleduje různá nedorozumění vyvolaná nápadným věkovým rozdílem. Doktor Machourek je také excelentním kuchařem a milovníkem psů.

Jeho životním mottem je masarykovské „Nebát se a nekrást“. Podle tohoto kréda se snažil vykonávat advokacii jak v době totality, tak po Listopadu. Obraz zakladatele samostatného státu Tomáše G. Masaryka měl na stěně své advokátní kanceláře již v době totality a visí tam dodnes.

Za svůj největší profesní úspěch jednoznačně považuje uvedení do Právnické síně slávy v roce 2017.