K dělnické třídě jsem neměl žádný poměr

JUDr. Jiří Křížek byl v červnu 1950 odsouzen v největším politickém procesu, který komunistický režim v Československu uspořádal. Podle jeho organizátorů v něm bylo postaveno před Státní soud v Praze údajné „vedení záškodnického spiknutí proti republice“. Ve skutečnosti se jednalo o vykonstruovaný proces, jehož hlavním cílem bylo podle výkladu vedení KSČ „vyprovokovat nenávist pracujícího lidu“. Jak je pro fungování totalitního režimu typické, politický proces sloužil jako represivní nástroj proti skutečným či potenciálním odpůrcům.

Za největší politický proces je historiky považován proto, že na něho navazovaly desítky dalších politických procesů konaných v mnoha dalších městech. Celkem v nich bylo odsouzeno 639 osob, z nichž 10 bylo odsouzeno k trestu smrti, 48 k doživotním trestům a ostatní k trestům odnětí svobody v souhrnné výši 7830 let. V hlavním procesu bylo společně s JUDr. Jiřím Křížkem souzeno dalších dvanáct osob. Jednalo se o jediný poúnorový politický proces, ve kterém byla odsouzena k trestu smrti žena. JUDr. Milada Horáková byla následně 27. června 1950 popravena na zadním dvorku pankrácké věznice společně se Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem.

Soudní proces byl na pokyn stranického vedení připraven velmi rychle. Na jeho přímé přípravě a uskutečnění se podílely stovky osob, včetně sovětských poradců. Proces doprovázela masivní propagandistická kampaň, do jejíž organizace se zapojily další tisíce osob. V přibližně sedmi tisících rezolucích, které přicházely k pražskému soudu, další desetitisíce žádaly pro obžalované trest smrti. Politický proces byl konstruován jako zvláštní divadlo, ve kterém jednotliví aktéři sehráli předem připravené role. Jak ukázal rozbor dochovaného filmového záznamu, který zachytil přibližně deset procent ze soudního líčení, snažili se přesto někteří z obžalovaných, kteří byli na proces připravováni řadu měsíců za pomoci brutálních vyšetřovacích metod, vystupovat s důstojností. To byl patrně důvod, proč nebyl nakonec zmíněný filmový záznam téměř propagandisticky využit.

Obžaloba byla konstruována podle sovětského vzoru, který byl doveden ve třicátých letech do absurdních podob. Při přípravě scénáře procesu sehrály zásadní roli tzv. otázkové protokoly, které se obžalovaní museli před soudem naučit nazpaměť. Jednalo se o nesmyslná obvinění, ve kterých byla smíchána reálná fakta s naprostými smyšlenkami a spoustou lží. Obžaloba byla navíc obalena do nenávistné ideologické interpretace, podle které byli obžalovaní dobovou frazeologií označeni za nepřátele všeho pracujícího lidu. Velmi dobře je to také vidět na Křížkově případu.

JUDr. Jiří Křížek byl příslušníky StB zatčen 15. února 1950. Vyšetřovatelé se soustředili na jeho advokátní činnost, zejména pak zastupování britské a americké ambasády v Praze. Jeho profesní i lidsky blízké kontakty především s Brity se vyšetřovatelé snažili využít pro vytvoření konstrukce, že JUDr. Křížek napomáhal jako špion nepřátelským státům.

K důvodům údajné trestné činnosti doktor Jiří Křížek podle výslechového protokolu uvedl:  „...k dělnické třídě jsem neměl žádný poměr. Předmnichovská republika mi vyhovovala a myslel jsem, že poměry po roce 1945 se vyvinou podobně jako v roce 1918. Proto když jsem viděl, že květnová revoluce v roce 1945 dostává charakter převážně sociální, byl jsem tímto vývojem ohromen a zklamán. V nepřátelském postoji vůči lidově demokratickému zřízení jsem byl utvrzován reakční společností, ve které jsem se pohyboval a diplomaty imperialistických států, ke kterým jsem měl blízký vztah a kteří na území ČSR vyvíjeli činnost zdejšímu zřízení nepřátelskou“.

JUDr. Křížek byl podle obžaloby především ve spojení s Haroldem Gibsonem, zaměstnancem britského konzulátu v Praze. Jejich propojení měl podle konstrukce vytvořené vyšetřovateli StB, které řídili sovětští poradci, zajistit britský konzul v Bratislavě. S ním se měl Jiří Křížek seznámit v době svého působení na Slovensku. Gibson měl Křížka údajně požádat, aby mu podával informace mající špionážní povahu. Do jeho geografické sféry zájmu měla podle slov Gibsona patřit celá východní Evropa, kterou specifikoval jako země SSSR, Polsko a Československo a dále všechny země ležící na východ od jejích hranic. Prostřednictvím svého známého, bývalého sekčního šéfa Ministerstva zahraničního obchodu Andreje Černoka, měl získat ke spolupráci pro Brity i jistého komunistu pracujícího pro sovětskou zpravodajskou službu. JUDr. Křížek měl při setkáních v Bratislavě zjistit, že tento člověk současně pracuje pro americkou zpravodajskou službu, ale rád by pracoval pro Angličany. Předmětem hovorů mělo být i vojenské obranné opatření v SSSR a cesta jakési americké občanky po Evropě, která pracovala na výrobě atomové pumy v USA. Tyto schůzky netrvaly dlouho a po krátké době byly ukončeny.

JUDr. Křížek měl britské straně údajně pomáhat i jinak. Pro továrníka Linku z Trutnova zjišťoval zájem Angličanů o jeho vynález textilního stroje. Gibson měl nabídku odmítnout s tím, že jde proti zájmům zastaralého anglického textilního průmyslu a mohla by mu konkurenčně uškodit. V srpnu 1948 Gibson z ČSR odjel na dovolenou a už se nevrátil, protože neobdržel zpáteční vízum. 

Další Křížkova špionážní činnost tak měla být prováděna pro britského vicekonzula v Praze, kterým byl Adrian L. McLaughlin. Tomu měl předat plány staveb průmyslových objektů, které Křížkovi poskytl JUDr. Liška. Liška byl původně mostecký soudce, po roce 1948 musel justici opustit a pracoval jako dělník u Československých stavebních závodů. Oba muži se znali profesně z dřívějška. Křížka navštívila s obálkou s výkresy manželka Dr. Lišky a sdělila mu, že manžel je v táboře nucených prací. Plány měly obsahovat informace o technické a finanční situaci staveb v oblasti Karlovarska.

Dalším skutkem, který budil zájem komunistů, bylo angažmá Jiřího Křížka v kauze Heliodora Píky. JUDr. Křížek měl při výsleších přiznat, že kontaktoval jiného advokáta, JUDr. Turka, který měl k dispozici soudní spis z procesu s generálem Heliodorem Píkou. O ten ho měl žádat tajemník britského velvyslanectví Anthony Rumboldt, který neměl o tomto soudním líčení z důvodu jeho utajení konkrétní informace. JUDr. Křížek podle své výpovědi získal ze spisu informace týkající se právní kvalifikace trestných činů a pasáže obžaloby, které popisovaly špionážní činnost Píky ve prospěch britských tajných služeb. Britové se tak měli dozvědět o několik dnů dříve o procesu s Píkou, než byla informace zveřejněna v denním tisku. Zaměstnancům britské ambasády podával Křížek zprávy o vnitřní situaci v ČSR, průběhu katolické akce na Slovensku, znárodňování průmyslu, o zatýkání některých osob nebo o počtu lidových soudců.

Od jiného zaměstnance britské ambasády, leteckého atašé Williama Mertena, se měl Křížek dozvědět o plánované ilegální letecké akci. Merten měl za úkol pro Brity zmapovat oblast Šumavy a najít místo pro přistávání letadel ze zahraničí. Letadlo mělo vzít na palubu několik osob a dopravit je přes hranice na Západ. Akce měla být primárně určena pro přepravu letců, kteří v době války konali službu v britském královském letectvu. Tyto ilegální lety byly spojeny s velkým rizikem, protože na hranicích byla hustá síť pozorovacích stanic a proto bylo složité nepozorovaně přelétnout. Merten byl koncem listopadu 1948 z Československa vyhoštěn jako persona non grata. Po něm měl tyto ilegální letecké přepravy organizovat jiný pracovník britské tajné služby.

Další části trestné činnosti, kterou komunisté připsali JUDr. Křížkovi, bylo organizování údajných ilegálních odchodů některých československých občanů do zahraničí. Především se jednalo o vystěhování občanů z řad movitějších podnikatelů a příslušníků bývalé šlechty. Prostřednictvím svých kontaktů v diplomacii se Jiří Křížek dozvěděl, že některé zastupitelské úřady nabízejí pomoc při vystěhování. Zejména se to týkalo vystavování pasů cizích zemí pro československé občany. Především ambasáda USA, ale i jihoamerické a středoamerické zastupitelské úřady měly vystavovat nelegální cestovní pasy. Podle komunistických vyšetřovatelů se mělo jednat o práci Jiřího Křížka za peníze, které byly označovány jako úplatek.

Významnou skupinou klientů JUDr. Křížka byla česká šlechta. Advokátní služby se týkaly nejen pomoci v majetkových záležitostech, ale rovněž i organizování vystěhování, ať již legální nebo nelegální. Prostředníkem k majetkovým přesunům byly ambasády cizích zemí, které využívaly k tomuto účelu své vlastní exteritoriality a mohly bez problémů vyvážet i cizí majetek. V roce 1948 se JUDr. Křížek stal právním zástupcem knížete Karla Schwarzenberga, který zakrátko zemi opustil legálně nejprve sám, později za ním odjela i manželka a děti.

JUDr. Křížek spravoval majetek rodiny Schwarzenbergů včetně Orlického panství. V té době napomáhal vývozu některých rodinných cenností do zahraničí, především prostřednictvím amerického velvyslanectví. Popisoval, že předával on sám a opakovaně i komorník rodiny těžké lodní kufry, ve kterých se domníval, že je cenný rodinný mobiliář. K tomu mělo být využíváno nejen Americké velvyslanectví v Praze, ale i ambasády některých jiných zemí.

JUDr. Křížek zastupoval i Charlese Rohana, který byl sice britským občanem a žil od konce války v Anglii, v ČSR ale vlastnil majetek, kupříkladu zámek Choustník u Tábora. JUDr. Křížek mu pomáhal s vynětím některých částí zabaveného majetku, jako byly obrazy nebo šperky. V letech 1947 a 1948 vyvezli několik vagonů obsahující perské koberce nebo cenné historické věci do Anglie, vše s povolením československých úřadů, přestože takové povolení nebylo možné normálně získat.

Jiří Křížek zastupoval Charlese Rohana i ve věci majetku jeho bratrance, nacisty Allaina Rohana. Ten si měl pronajmout sejf v Legiobance, který později propadl konfiskací. Charles Rohan tvrdil, že tam byl i jeho rodový majetek, zejména šperky a ručně malovaná bible. Vynětí věci pro Charlese Rohana se JUDr. Křížkovi nepovedlo, protože neměl k dispozici dokumenty potvrzující vlastnictví tohoto klienta. O vynětí se později na přelomu let 1947-1948 pokoušel další příbuzný rodiny Rohanů, francouzský občan baron Montagnak. Celá záležitost skončila aférou, když byl československými úřady zatčen pro homosexualitu. Bylo proti němu vedeno trestní řízení, při kterém ho zastupoval Jiří Křížek.  Toto řízení ale skončilo zproštěním pro nedostatek důkazů. 

JUDr. Křížek s pomocí několika známých, včetně již zmiňovaného Dr. Lišky z Chebu, pomáhal organizovat přechody státních hranic přes Šumavu. Nejprve k tomu využíval cestu přes Sušice, Volary a dále pěšky přes státní hranici. Později našel méně namáhavou cestu, protože potřeboval přepravit ženy s dětmi. Prostřednictvím svého známého, soudce Lišky z Chebu, našli ubytování v jistém obchodě blízko hranic, kde po jejím přechodu čekali Američané na druhé straně hranic s džípem. Takto pomohl několika svým klientům, třeba hraběti Kinskému, princi Lobkowiczi se syny nebo hraběnce Dobřenské s dětmi. Převody přes hranice nebyly zadarmo, JUDr. Křížek vyplácel převaděčům 10 až 50 tisíc Kčs za osobu.

Jiří Křížek zastupoval po válce i Rakouské velvyslanectví, pro které pomáhal vyřídit propuštění rakouské šlechty ze sběrných táborů určených pro Němce. Takto měl z internací vyjmout třeba hraběte Nostice s manželkou a dvěma dětmi nebo hraběnku Ringhofferovou s několika dalšími členy rodiny. Do protokolu z výslechu JUDr. Křížek potvrdil, že jeho postoj v této věci nebyl čestný s ohledem na ne vždy přátelský postoj představitelů rakouské šlechty vůči českému lidu. Vyšetřování trestné činnosti bylo vedeno způsobem, který měl ukázat, že JUDr. Jiří Křížek poskytoval po roce 1945 právní pomoc tak, aby směřovala téměř výhradně k ochraně soukromých zájmů bývalé šlechty a buržoazie.

Přesně v tomto duchu se nesla i obžaloba. V pasáži týkající se Jiřího Křížka je jeho trestná činnost popisována jako špionáž pro západní imperialisty a pomoc při organizování ilegálních útěků zrádců. Byl obviněn ze spáchání zločinu velezrady a vyzvědačství. Celou obžalobou se táhne myšlenka rozvratné činnosti za pomoci sil zvenčí. Jeho začlenění do skupiny kolem JUDr. Milady Horákové bylo překvapivé především pro něj samotného, protože nikoho dalšího z dvanácti obžalovaných v tomto procesu osobně neznal.

Hlavní líčení se před Státním soudem v Praze odehrálo ve dnech 31. května až 8. června 1950. Výslech a projednávání jeho trestné činnosti bylo provedeno až jako poslední po všech ostatních dvanácti obžalovaných. Ve výpovědi v podstatě zopakoval známá fakta – že byl právním zástupcem velvyslanectví západních zemí a bývalých příslušníků šlechty. Část procesu, při které především vypovídali obžalovaní, byla nafilmována. Na černobílém filmu je zachycena scéna, jak fanatický prokurátor křičí na Jiřího Křížka, že používá ve své výpovědi šlechtických titulů. Z toho pak demagogicky prokurátor dovozoval náklonnost JUDr. Křížka ke stavovskému uspořádání společnosti.

V samotném procesu však Jiřímu Křížkovi hlavní pozornost věnována nebyla. Pozornost byla uměle strhávána na skupinu kolem vykonstruovaného procesu kolem dr. Horákové.      

Dne 8. června 1950 byl vynesen rozsudek, který uznal Jiřího Křížka vinným jak ze zločinu velezrady, tak ze zločinu vyzvědačství. Soud měl za prokázané spolčení všech obžalovaných jednak navzájem, dále s dalšími osobami s cílem zničit samostatnost republiky a rozvrátit její lidově demokratické zřízení, společenskou a hospodářskou soustavu republiky, zaručené Ústavou.

Státní soud odůvodnil vinu Jiřího Křížka tím, že se propůjčil špionážní činnosti ve prospěch imperialistických mocností a dodal řadu špionážních zpráv, mimo jiné zprávu z tajného spisu s Heliodorem Píkou,  zprávy z obranného zpravodajství a zprávy o situaci ve znárodněném průmyslu. V restitučních řízeních hájil buržoazní zájmy svých kapitalistických klientů. Soud dále tvrdil, že jako příslušník buržoazní třídy nenáviděl lidově demokratické zřízení a svými styky s členy zastupitelských úřadů západních mocností poznal jejich cíl – připravit se k útočné válce proti lidově demokratickým zemím a SSSR. Přál si válku, která mu dávala naději, že bude možné obnovit kapitalismus, za něhož by mohl rozvíjet svou kořistnickou činnost.

Rozsudek připustil, že JUDr. Jiří Křížek nebyl přímo zapojen do protistátní skupiny kolem JUDr. Milady Horákové, nicméně tvořil článek jejich organizované špionážní služby.

Státní soud uložil JUDr. Jiřímu Křížkovi trest těžkého žaláře na dobu 22 roků, zostřeného jedním tvrdým ložem každý půlrok, peněžitý trest ve výši 150 000 Kč, konfiskaci celého jmění a ztrátu čestných práv občanských na dobu 10 let. 

S Jiřím Křížkem byl spojený ještě jeden proces, který se soudil v Mostě v červenci 1950. Obecně byl proces „Horáková a spol.“ konstruován komunistickou státní bezpečností tak, aby osoby v něm souzené vylíčil jako vedení domácího protikomunistického odboje. Mělo se jednat o jakousi řídící jednotku, která organizovala protistátní činnost na celospolečenské úrovni a po celé republice. Každý z těchto třinácti souzených lidí reprezentoval nějaký opoziční proud vůči komunistům, Jiří Křížek měl reprezentoval lidovce.

Proto záhy, po skončení tohoto hlavního procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“, začaly procesy další. Bylo jich celkem 35 a v nich bylo - jak bylo v úvodu uvedeno - souzeno dalších 639 osob. K prvním čtyřem trestům smrti z prvního procesu přibylo dalších šest. Téměř všechny procesy proběhly v průběhu jediného měsíce, tedy v červenci 1950. V těchto navazujících soudních procesech byli souzeni lidé, kteří vystupovali v prvním procesu třeba jen jako svědci, ale i ti, kteří k odsouzeným z hlavního procesu neměli žádnou vazbu.

Jiří Křížek měl představovat propojení se skupinou osob činných na Mostecku, zejména tedy s již zmiňovaným JUDr. Bohumírem Liškou, bývalým krajským soudcem, který musel po únoru 1948 ze soudnictví odejít. Celá mostecká skupina čítající 15 osob byla viněna ze špionáže a pokusu ohrozit provoz podniků důležitých pro obranu státu za použití zbraní a třaskavin. V procesu byli všichni uznání vinnými a byly jim uloženy tvrdé tresty, několik doživotí a dlouholeté tresty odnětí svobody.    

Jiří Křížek nastoupil trest vězení hned v den vyhlášení rozsudku, tedy 8. června 1950. Za dobu věznění postupně prošel několika věznicemi, které byly známy svým tvrdým režimem – Mírov, Valdice, Leopoldov, Ilava. Vězeňští zaměstnanci jej hodnotili jako člověka požívající vysoké autority. I v době dlouhotrvajícího těžkého věznění vyjadřoval nepřátelský postoj ke komunistickému zřízení. Vězeňská správa opakovaně uváděla, že trest u něj neplní výchovný účel. Ve vězení samozřejmě pracoval, i když těžká manuální práce s ohledem na jeho věk i podlomené zdraví nepřicházela v úvahu. Vysokoškolsky vzdělaný člověk hovořící pěti jazyky tak třeba dral peří. 

V březnu 1952 píše JUDr. Křížek ve věznici v Leopoldově ve vězeňském dotazníku, že pohnutkou k trestné činnosti byl nesouhlas s panujícím režimem. V říjnu 1954 ve věznici Mírov ve stejném dotazníku uvádí, že největším životním zklamáním bylo „poznání, že český národ není tak morálně a politicky vyspělý, jak jsem se domníval“.

V prosinci 1954 podala manželka Anna Křížková žádost o obnovu řízení, která byla ale zamítnuta. V říjnu 1955 podává znovu manželka žádost o přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů, která rovněž nebyla povolena. V roce 1958 podává JUDr. Křížek společně s JUDr. Josefem Nestávalem a prof. Zdeňkem Peškou žádost o obnovu řízení, která byla znova zamítnuta. Amnestie prezidenta republiky z roku 1960, ani z roku 1962 se na případ Jiřího Křížka podle usnesení krajských soudů nevztahovaly. Stejný verdikt vyslovil i Nejvyšší soud ke stížnostem JUDr. Křížka proti usnesení krajských soudů. V říjnu 1963 podal Jiří Křížek žádost o podmíněné propuštění. Ta zůstala nerozhodnuta.

Dne 9. prosince 1963 prezident republiky udělil Jiřímu Křížkovi milost pod podmínkou sedmi let bez spáchání úmyslného trestného činu. Jiří Křížek byl z vězení propuštěn v sedmdesáti letech. Stalo se tak dne 13. prosince 1963.

Politické změny v roce 1968 přinesly i přezkoumávání některých politických procesů padesátých let, mezi nimi i proces s JUDr. Miladou Horákovou. Dne 22. 7. 1968 podal tehdejší předseda Nejvyššího soudu JUDr. Otomar Boček ve prospěch všech odsouzených stížnost pro porušení zákona. Prezidium Nejvyššího soudu o ní rozhodovalo již dne 30. července 1968 a původní rozsudek z roku 1950, na jehož základě byla JUDr. Milada Horáková a další popraveni a JUDr. Jiří Křížek odsouzen k 22 letům vězení, zrušen. Bohužel životy popravených, ani léta strávená za mřížemi už odsouzeným nikdo vrátit nemohl.

Jediným, kdo byl alespoň nějak potrestán za zinscenovaný proces s JUDr. Miladou Horákovou a dalšími, včetně JUDr. Jiřího Křížka, byla komunistická prokurátorka JUDr. Ludmila Polednová, rozená Brožová. Městský soud v Praze, konkrétně soudce JUDr. Petr Braun, ji 1. listopadu 2007 uznal vinnou z trestného činu vraždy ve spolupachatelství, neboť  „spolu s již nežijícími prokurátory JUDr. Josefem Urválkem, JUDr. Jurajem Vieskou, JUDr. Jiřím Kepákem a Antonínem Havelkou a soudci JUDr. Karlem Trudákem, JUDr. Otakarem Matouškem, JUDr. Karolem Bedrnou, Milošem Kučerou a Janem Polanešckým se podílela jako prokurátorka tehdejší Státní prokuratury na zastupování obžaloby v hlavním přelíčení proti obžalované JUDr. Miladě Horákové …. když si byla vědoma toho, že o vině a trestu obžalovaných rozhodly již před tímto přelíčením a nezávisle na jeho průběhu mimosoudní orgány a toto přelíčení slouží jen k vyvolání dojmu zákonnosti trestního řízení, jehož jediným cílem byla fyzická likvidace obžalovaných, v důsledku čehož byla rozsudkem Státního soudu v Praze odsouzena JUDr. Milada Horáková, narozená 25. 12. 1901, k trestu smrti ….. JUDr. Jiří Křížek, narozen 27. 5. 1895, k trestu těžkého žaláře na dobu 22 let …”  Byl jí uložen trest 8 let.

Ludmila Polednová se proti rozsudku odvolala, Vrchní soud v Praze rozsudek zrušil a řízení zastavil s tvrzením, že věc je již promlčena. Po zásahu Nejvyššího soudu se věc vrátila zpět a JUDr. Polednová dostala trest v délce 6 let. Ve výkonu trestu strávila jen rok a osm měsíců, když byla propuštěna poté, co jí 21. prosince 2010, v den jejích 89. narozenin, udělil milost prezident Václav Klaus. Zemřela v roce 2015. Škoda jen, že k takovým odsouzením, byť jen symbolickým, nenašla polistopadová česká justice více odvahy.

JUDr. Jiří Křížek se do advokacie již nevrátil. Byl zcela bez prostředků, jeho majetek byl až do zrušení původního rozsudku v roce 1968 pod exekucí vymáhající peněžitý trest 150.000,- Kč. Jelikož byl zcela bez prostředků, byl nucen manuálně pracovat i ve vysokém věku.

Jeho životní peripetie s Klementem Gottwaldem nepřímo pokračovaly dál. Po propuštění z vězení bydlel do konce života v bytě na Gottwaldově nábřeží č. 22. A Gottwalda se nezbavil ani po smrti: oba dva mají hroby na Olšanských hřbitovech vzdálené od sebe asi 200 metrů.  

Stížnost pro porušení zákona 1968