JUDr. Vladimír Lindner (1911 - 1984)

Mezi advokáty, kteří v naší poválečné době – v době po nástupu komunistické totality – dělali čest své profesi, nepochybně zaujímá své místo JUDr. Vladimír Lindner. Statečně a obětavě hájil československé hokejisty, mezi nimiž bylo i devět mistrů světa, ve vykonstruovanám procesu, kdy byli mladí hokejisté odsouzeni za velezradu a špionáž k mnohaletým žalářům. Dalším z řady trestních procesů, v nichž jako obhájce působil, byl proces „Stříteský a spol.“, který probíhal v padesátých letech. Cílem tohoto procesu bylo nejen zničení jedné skautské organizace, ale mělo se jim prokázat, že za snahami o rozvrácení lidově demokratického zřízení v Československu stojí mimo jiné vatikánští agenti.

Vladimír Lindner se narodil 2. ledna 1911 ve Strážnici v početné rodině podúředníka Okresní národní pojišťovny v Hodoníně. Měl šest sourozenců. Rodina žila velmi skromně a nemohla Vladimírovi finančně zajistit víc než základní vzdělání. Od roku 1923 do roku 1931 navštěvoval Reálné gymnázium ve Strážnici. Po maturitě studoval v letech 1931 až 1937 na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Při studiu pracoval jako výpomocný technický zaměstnanec u Zemského úřadu v Bratislavě. Výdělek mu pokrýval životní náklady v době studií. Od 1. dubna do 1. listopadu 1939 vykonával bezplatnou soudní praxi u Okresního soudu civilního pro Brno a okolí. V období od 13. listopadu 1939 do 12. února 1940 absolvoval obchodní kurz pro akademii Obchodní a živnostenské komory v Brně. V letech 1940 – 1942 byl zaměstnán jako advokátní koncipient v Advokátní kanceláři JUDr. Huga Jalůvky v Hodoníně. V potvrzení o ohodnocení jeho praxe uvedl JUDr. Jalůvka, že „JUDr. Vladimír Lindner projevil v procesní a správní agendě mé advokátní kanceláře velikou píli, důkladnost, svědomitost, horlivost a ochotu v jednání s klienty, vzácnou vlídnost a klid a osvědčil se tak jako velmi sympatický cenný můj spolupracovník. Z kanceláře vystupuje z vlastního rozhodnutí, aby z rodinných důvodů nastoupil do kanceláře v Praze“.

V Praze byl Lindner zaměstnán jako advokátní koncipient a po úspěšném vykonání advokátní zkoušky, kterou složil 13. února 1944 u Vrchního soudu v Praze, vykonával advokátní praxi u advokáta JUDr. Adolfa Kocny. V březnu 1948 potvrdil akční výbor Advokátní komory oprávnění k výkonu advokátní praxe a zastupování stran před soudy a úřady. V den devátého výročí vzniku protektorátu Čechy a Morava, 15. března 1948, vykonal advokátní slib.

JUDr. Vladimír Lindner se věnoval své advokátní profesi s plným nasazením a v krátké době si získal četnou klientelu v občanskoprávních případech i v trestních věcech. Obhajoby v trestních věcech se postupně staly převážnou náplní jeho práce a maximálně jej vytěžovaly.

Svůj volný čas věnoval převážně péči o svou rodinu – manželku Zdenku a dvě nezletilé dcery Danu a Alenu. Žil v harmonickém manželství, které mu umožňovalo vždy nabrat dostatek sil potřebných pro svou práci. Věřil tomu, že bude schopen odpovědně vykonávat svou práci v nově vzniklých podmínkách po Únoru 1948. Další vývoj ovšem, bohužel, jeho očekávání nenaplnil.

Jeho působení bylo násilně přerušeno dne 4. června 1951, kdy byl zatčen příslušníky státní bezpečnosti a obviněn ze závažné trestné činnosti. Po celou dobu trestního postihu se nacházel ve vazbě. V této době výrazně poklesla životní úroveň jeho rodiny. Manželka Zdenka nebyla schopna uživit rodinu, a proto byla nucena obrátit se na Krajské sdružení advokátů v Praze se žádostí o uvolnění alespoň části finančních prostředků z konta manžela. Její žádosti bylo vyhověno.

Přes nátlak, který na něj byl v průběhu trestního řízení vyvíjen, odmítal jak v přípravném řízení, tak u soudního jednání jakoukoliv činnost, z níž byl obviněn. Při nedostatku jakýchkoli důkazů, na kterých bylo obvinění i obžaloba vykonstruovány, byl nakonec z obžaloby v plném rozsahu zproštěn a propuštěn z vazby. Nastoupil jako elektromontér u Obvodního  st. podniku v Praze 7.  JUDr. Stein z Právní poradny č. 1 informoval KSA, že JUDr. Lindner byl zproštěn obžaloby a je pravděpodobné, že se bude znovu ucházet o přijetí do advokacie. Jeho dalšímu působení v advokacii však vyvstala nepřekonatelná překážka. JUDr. Lindner se ocitl v situaci, že by mohl ve své advokátské profesi pokračovat jen jako spolupracovník Státní bezpečnosti. Tuto nabídku okamžitě odmítl. Tím si sám určil svůj osud.

Ústředí advokátních poraden informoval, že byl přijat do služeb Výzkumného ústavu letectví a tam bude nadále zaměstnán. V novém zaměstnání si zásluhou své píle získal vysokou kvalifikaci a vybudoval si solidní postavení. Pro svou rodinu zajistil až do konce svého života slušné životní podmínky.

V roce 1968 vystoupil JUDr. Lindner na členské schůzi advokátů MĚSA. Na ní mimo jiné apeloval na všechny advokáty, aby byli pevní a chránili svou advokátskou nezávislost a především svou čest.

Podmínky obhajoby v trestních procesech po Únoru 1948

Zostřená represe vůči občanům, kteří se neztotožnili s novými pořádky nebo byli neoprávněně označeni jako třídní nepřátelé, se výrazně projevila především v trestní politice státu. V letech 1948 – 1960 bylo v Československu z politických důvodů popraveno 242 osob a uvězněno 248 000 mužů a žen. Politické procesy měly obvyklý a většinou pečlivě připravený scénář. Nedílnou součástí byly zásahy jiných než příslušných justičních orgánů. Motivací a hnací silou pro sílící perzekuci byla potřeba vytvářet nepřátele, vlastizrádce, špiony a organizátory činností směřujících proti zájmům lidově demokratické republiky a údajně ohrožujících základy moci nového státu. V říjnu 1948 nabyl účinnosti zákon č. 231/48 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky k ochraně lidově demokratického zřízení a v červenci 1950 trestní zákon č. 86/50 Sb. V těchto zákonech byly nově vymezeny skutkové podstaty trestných činů, které nebyly v trestním zákonu z roku 1852 upraveny. Byl především nově koncipován trestný čin velezrady. Také v účelové zprávě nového trestního zákona bylo zdůrazněno, že jeho účelem je co nejúčinněji přispět k zneškodnění reakce a musí být ostrou zbraní našeho pracujícího lidu proti všem nepřátelům. 

Formulace slibu advokáta obsahovala závazek advokáta „aby při výkonu povolání i mimo ně důsledně, svědomitě a bezelstně dbal práv a zájmů pracujícího lidu v duchu Košického vládního programu a tato práva a zájmy střežiti a hájiti“. V důsledku těchto úprav v základních normách trestního práva hmotného i procesního i novou třídní aplikací těchto norem se z postupů justičních orgánů rychle vytrácela nestrannost a objektivita procesu.

V rozpravě k přijetí zák. č. 322/48 o advokacii vystoupil k tématu zlidovění soudnictví bývalý ministr spravedlnosti Alexej Čepička, který k chystaným změnám v advokacii uvedl, že je nezbytné dát prostor v nové advokacii jen těm, kteří jsou schopni spolupůsobit na budování nové společnosti. Nově vytvořená správní komise Ústředního sdružení advokátů rozhodovala o tom, kdo bude či nebude převzat do Krajského sdružení advokátů. Převzatí advokáti, u nichž byla shledána potřebná míra oddanosti lidově demokratickému zřízení, mohli složit advokátní slib. Advokáti převzatí do Krajského sdružení advokátů museli rovněž podepsat písemné vyhotovení slibu a tím dovršit ztrátu své nezávislosti.

Advokátské působení bylo také bedlivě sledováno. Např. u procesu probíhajícího ve dnech 16. a 17. května 1950 u Okresního soudu v Domažlicích, který byl veden s obžalovanými Tulačkou a spol., se advokáti museli za obhajobu v trestní věci zodpovídat a vysvětlovat úkony obhajoby. Na advokáty, kteří v této trestní věci působili, tj. JUDr. J. Tauš, JUDr. V. Lindner, JUDr. J. Civín, JUDr. Koudele a JUDr. Fuka, bylo předsedovi St. soudu v Praze podáno vyjádření, v němž je uvedeno, že „ závěrečné řeči obhájců nebyly zcela vhodné a prokurátor na jejich vývody dobře a ostře v replice reagoval a uvedl je na pravou míru“. Podrobnosti autor vyjádření neuvádí. Oznamovatel se ještě zmiňuje o tom, že „ po skončení hlavního přelíčení někteří obžalovaní podávali svým obhájcům ruku, což jistě nepůsobilo na obecenstvo příznivě“…

Trestní proces s československými hokejovými reprezentanty

Jednou z obhajob JUDr. Lindnera, kterou vykonal v procesech u Státního soudu ČR, byla i obhajoba světově známých a nadějných hokejistů Československa.

Provinění uvedených hokejistů spočívalo v jejich živelné reakci na oznámení funkcionářů ČSTV, že se nebudou moci zúčastnit mistrovství světa v ledním hokeji v Londýně, které se konalo v březnu 1950. Na mistrovství měli obhajovat titul mistrů světa. Do Londýna měli hokejisté odletět v sobotu 11. 3. 1950. Po uplynutí času odletu se hokejisté domáhali vysvětlení vzniklé situace. To obdržel pouze kapitán družstva Vladimír Zábrodský, který však hokejisty s faktem, že nikam nepoletí, ihned neseznámil.

Oficiálně byli hokejisté seznámeni s faktem, že do Londýna nepoletí, následující pondělí v Tyršově domě, kde sídlil Československý svaz ledního hokeje. Pravý, ryze politický, důvod, kterým byl zrušen jejich start na mistrovství, jim sdělen nebyl. Nešťastní a pobouření hokejisté si odpoledne odvezli z letiště své věci a domluvili se, že večer navštíví hospodu U Herclíků, kterou občas navštěvovali také hokejisté pražské Sparty. Tam popíjeli pivo. Během doby se někteří z nich nezdrželi ostré kritiky české vlády, komunistů a jmenovitě soudruha Václava Kopeckého. Nadávky vyústily v potyčku hokejistů s příslušníkem STB, který je vyzval, aby restauraci opustili. Na to hokejisté nereagovali. Do hospody vnikl oddíl policistů, kteří byli již před zákrokem připraveni a čekali na příležitost k zásahu.

Hokejisté byli zatčeni a odvezeni v už připravených antonech do policejního vězení v Bartolomějské ulici a do Domečku, vojenského vězení v Praze 6. Tak hokejisté pozbyli svobodu a získali ji až po mnoha letech. Při vyšetřování docházelo postupem času některým z obviněných, že vyšetřovatelům vůbec nejde o nějakou výtržnost v restauraci ale, že se jedná o snahu udělat z nich exemplární případ pro ostatní sportovce. Dosah zlovůle iniciátorů jejich postihu však nebyli schopni v plném rozsahu domyslet. Po ukončení vyšetřování a kompletaci spisu byla na hokejisty vypracována žaloba Státní prokuraturou v Praze adresovaná Státnímu soudu v Praze. V této žalobě byli obžalovaní charakterizováni jako „ osoby, které upřednostňují dosažení zisku před reprezentací vlastního státu. V situaci, v níž se dostali do okruhu tzv. bývalých deseti tisíc, stala se rozmařilost, hazardní hry a pitky náplní jejich života. Svůj poměr k sportu dokazovali tím, že na svých zájezdech do ciziny se zabývali černým obchodem a pašováním. Nesledovali vývoj politických poměrů v České republice a nezapojili se do budovatelského úsilí našeho pracujícího lidu. Měli se odcizit vlastnímu národu a dát se do služeb nepřátel našeho státu. Uprchlým zrádcům zprostředkovali styk s domácí reakcí, plánovali emigraci, aby mohli sloužit emigrantské propagandě proti České republice. Když měl být plán na emigraci zmařen nepřípustným postupem Britského vyslanectví při vystavování víz československým redaktorům, kteří měli výpravu doprovázet, dali žalovaní reprezentanti průchod svému zklamání a nenávisti vůči lidově demokratickému zřízení na schůzce v hospodě U Herclíků dne 13. 3. 1950, kde způsobili výtržnost, při které hanobili vládu, lidově demokratické zřízení a KSČ“.  

Žaloba zahrnula k jednotlivým obžalovaným skutky, které byly vykonstruovány v průběhu vyšetřování. Obvinění hokejisté byli opakovaným psychickým a fyzickým násilím donuceni k doznání, resp. k podepsání protokolů o výsleších, které obsahovaly dílem nepravdivé nebo jen částečně pravdivé a účelově překroucené údaje.

Pokud někteří, např. obviněný Jirka, údaje jím uvedené ve výsleších odvolal a vysvětlil obavami z fyzického násilí, nemělo takové vysvětlení jakýkoliv význam pro další postup v trestním řízení. Na atmosféru a průběh procesu se také dochovala vyjádření některých osob. Dcera ing. B. Modrého si vzpomněla, že „hokejistům byli přiděleni 2 advokáti. Jeden z nich se jmenoval JUDr. Lindner a ten měl dobrou pověst. Když si přečetl všechny papíry, řekl klientům, že je nemohou odsoudit. Budou odsouzeni maximálně za rozruch v hospodě a dostanou nejvýše dva roky. Body obžaloby vztahující se k obvinění z velezrady a narušování socialistického zřízení jim nemohou prokázat, protože k tomuto obvinění neexistuje jakýkoliv důkaz a všechno je to jen fikce“.

JUDr. Lindner dodával klientům odvahu. Sami obžalovaní si mohli před zahájením hlavního líčení přečíst soudní spis. Většina z nich se v něm dostatečně neorientovala a ani nebyla schopna pochopit podstatu obvinění. Byli nervózní a neměli k seznámení ani dostatek času. Jednání se konalo s vyloučením veřejnosti. Pokud se v průběhu důkazního řízení objevila skutečnost, hovořící ve prospěch některého z obžalovaných, vystoupil prokurátor s tím, že to nemá vliv na celkový morální profil obžalovaných. Svědkové, kteří mohli podpořit argumenty obhajoby, byli zamítnuti. Po ukončeném důkazním řízení mohli obžalovaní říci několik slov na svou obhajobu.                                                                 

Po dvoudenním líčení u Státního soudu v Praze, které se konalo 5. a 6. 10. 1950 čj. Ts I/VI 47/50-28 byli obžalovaní uznáni vinnými ze spáchání trestných činů

Ing. B. Modrý, A. Bubník, Vl. Kobranov, J. Jirka, V. Roziňák a S. Konopásek velezrady podle § 1 odst. 1 písm. c a odst 2 zákona č.231/48 Sb..

Byli potrestáni k nepodmíněným trestům odnětí svobody:

Ing. B. Modrý k 15 letům odnětí svobody

A. Bubník k 14 letům odnětí svobody

S. Konopásek k 12 letům odnětí svobody

Vl. Kobranov k 10 letům odnětí svobody

V. Roziňák k 10 letům odnětí svobody

J. Jirka k 6 letům odnětí svobody

Tito obžalovaní byli rovněž odsouzeni ke konfiskaci majetku, ztrátě občanských svobod a čestných práv.

Po vynesení odsuzujícího rozsudku se snažil JUDr. Lindner klienty uklidnit a optimisticky se vyjádřil, že po napadení rozsudku odvoláním bude napadený rozsudek zrušen, protože uložené tresty jsou zcela nepřiměřené.

Odvolání obžalovaných Ing. B. Modrého, A. Bubníka, Vl. Kobranova, J. Jirky, V. Roziňáka, S. Konopáska a A. Španingera do rozsudku St. soudu č. T0 x 65/50 z 22. 12. 1950 byla zamítnuta.

Všichni obžalovaní byli po odsouzení deportováni do věznic, v nichž vykonávali uložené tresty odnětí svobody. Po propuštění na svobodu většina z obžalovaných měla doživotní následky na zdraví způsobené nelidskými podmínkami, kterým byli ve výkonu trestu vystaveni. Např. obžalovaný Ing. B. Modrý na následky práce v uranových dolech několik let po propuštění zemřel.

Odsouzení československých hokejových reprezentantů se dostalo do povědomí široké obce sportovních fanoušků nejen v naší republice. Sportovci byli souzeni a odsouzeni za jednání, které by se v civilizovaných zemích ve 20. století mohla hodnotit jako přestupek proti občanskému soužití. Zlovůle iniciátorů trestního postihu a následného odsouzení špičkových sportovců a reprezentantů výrazně poznamenala jejich životy i životy jejich rodin.

Reakce československých sdělovacích prostředků na proces téměř celého národního hokejového týmu byla minimální. Ve slovenských periodikách byla zmínka o tom, že československá vláda zastavila všechny sportovní kontakty se zeměmi západní Evropy. Bylo to způsobeno proto, že orgány Spojeného království u příležitosti české účasti v soutěži na mistrovství světa v ledním hokeji zavrhlo československé sportovce. Ministr Kopecký řekl, že ČSR se připojí ke sportovcům Sovětského svazu a dalších východoevropských zemí. Odsouzení českých hokejistů bylo také zmíněno v norském periodiku.

Odsouzení se stalo nejen obří ostudou České republiky, ale i mementem pro budoucí generace nejen v justiční sféře, ale i pro slušné lidi, nedopustit aby zlovůle státní moci mohla vládnout a ovlivňovat životy lidí.

V naší republice se o procesu začalo hovořit v době uvolňování politické atmosféry a v literatuře i v tisku se objevily různé úvahy na toto téma.

Až v roce 1968 byl rozsudkem Prezidia NS ČSSR ze dne 30. 7. 1968 sp. zn. Prz  50/68 byl rozsudek Státního soudu z 26. 10. 1950 zn. Ts I/VI 47/50 zrušen stejně jako usnesení NS ČR č. To x 65/50 z 22. 12. 1950. V tomto rozsudku je na str. 8 konstatováno, že bývalý Státní soud v Praze neměl žádné podklady proto, aby jednání obviněných posoudil jako trestný čin velezrady podle § 1 odst. 1 písm. c a odst. 2 zákona č.231/48 Sb. Obžalovaní měli být proto z trestného činu velezrady zproštěni.

Po zahájení soudních rehabilitací v roce 1968 požádal JUDr. Vladimír Lindner dopisem z 5. června 1968 Ministerstvo spravedlnosti ČR o povolení výjimky k zastupování bývalých hokejových reprezentantů v rehabilitačním řízení. Uvedl, že jeho klienti A. Bubník, V. Roziňák a J. Jirka, kteří byli spolu s dalšími reprezentanty Ing. B. Modrým, Z. Červeným, P. Hajným, Vl. Kobranovem a S. Konopáskem odsouzeni v nezákonně vedeném procesu u Státního soudu ČR, který byl veden pod sp. značkou TS I/VI 47/50 za trestný čin velezrady k vysokým nepodmíněným trestům odnětí svobody, chtěli být v rehabilitačním řízení zastoupeni JUDr. Lindnerem.

Je zřejmé, že klienti JUDr. Lindnera i po uplynutí desítek let na svého obhájce nezapomněli a projevili mu plnou důvěru.

Jeho charakter a zásadovost zůstanou natrvalo v povědomí nejen klientů, které obhajoval, ale i jeho kolegů.

Proces „Stříteský a spol.“

Dalším z řady trestních procesů, v nichž jako obhájce působil JUDr. Vladimír Lindner, byl proces „Stříteský a spol.“, který probíhal ve dnech 10. – 11. 10. 1950 před Státním soudem v litomyšlském Smetanově domě.  Cílem tohoto procesu bylo zničení skautské organizace na Litomyšlsku a ukázka, že za snahami o rozvrácení lidově demokratického zřízení v Československu stojí mimo jiné vatikánští agenti. Většina obžalovaných byla skauty nesouhlasícími s reorganizací mládežnických organizací a jejich zpolitizováním. Jeden z nich, Miloslav Kohout, založil s několika stejně smýšlejícími kamarády skupinu Hvězda. Sepsal leták, kterým zdůvodnil její existenci a vyzval podobně smýšlející studenty k zapojení do její činnosti. Obžaloba v tomto kroku spatřovala velezradu, snahu o rozvracení republiky a několik studentských skupinek označila za teroristické. K odhalení těchto „ilegálních“ skupin došlo vcelku náhodou a byla za tím obyčejná klukovina. Studenti litomyšlské průmyslové školy Jan Pech a František Snopek v jedné učebně sundali ze zdi portréty prezidenta Gottwalda a generalissima Stalina, aby je někam ukryli. Přitom nechtěně Stalinův obraz poškodili a ze strachu z průšvihu jej raději roztrhali a spláchli do záchodu. Ne však důsledně, zbytky obrazu našel pomocný školník, věc oznámit řediteli školy a bylo zahájeno vyšetřování. Při něm nalezla bezpečnost Kohoutův leták. Orgány činné v trestním řízení postupně obvinily celkem 24 osob, převážně studentů litomyšlského gymnasia a průmyslové školy, z nichž někteří byli mladiství. Jako ústřední postavu procesu vybrali rektora piaristické koleje Františka Ambrože Stříteského, který se snažil studentům pomoci, a následně byl také ze všech obviněných odsouzen k nejpřísnějšímu trestu – 25 let vězení.

Hlavní líčení probíhalo ve dnech 10. – 11. října 1950 před Státním soudem, který zasedal v litomyšlském Smetanově domě, zjevně proto, aby byl odstrašující efekt pro místní obyvatele co největší. Celé hlavní líčení se odehrávalo v dusné atmosféře, soudu byly doručovány četné rezoluce z místních organizací požadujících pro obviněné přísné a spravedlivé tresty. Obvinění byli vystaveni nenávistným projevům zfanatizovaného publika, pečlivě vybraného organizátory procesu.

Předsedou soudního senátu byl dr. Jaroslav Novák, žalobu reprezentovali prokurátoři dr. Pavel Barbaš a Růžena Ivanová. Dr. Vladimír Lindner byl ustanoven obhájcem ex offo třem obviněným – mladistvému Jiřímu Kopřivovi, Aleně Holomkové a Karlu Šplíchalovi. Všichni tři byli obviněni z velezrady podle § 1 zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky. V případě Jiřího Kopřivy měla spočívat v založení protistátní organizace zaměřené na odposlech pošty. K dobru mu nepřidalo ani držení pistole. Aleně Holomkové bylo kladeno za vinu členství v Kohoutově ilegální skupině, účast na její schůzi dne 19. května 1949 a přijetí funkce důvěrnice této skupiny pro VII. B třídu gymnasia. Karel Šplíchal se měl velezrádné činnosti dopustit ukrytím tří pistolí od spoluobviněného Kvapila.

Protokol o hlavním líčení přináší rozsáhlé výpovědi obžalovaných, jejich zjevně vynucená přiznání a vzájemné konfrontace. Bohužel si v protokolu nemůžeme přečíst závěrečné řeči obhájců. Pro politické procesy tak typické upozadění funkce obhajoby je z protokolu patrné lakonickým konstatováním: „Obhájci navrhují zproštění obviněných žaloby nebo uložení mírného trestu.“

Soud návrhy obhajoby nevyslyšel a všechny obžalované uznal vinnými a uložil ji velmi přísné tresty. Z mandantů dr. Lindnera odsoudil Jiřího Kopřivu ke 2 rokům odnětí svobody, Alenu Holomkovou k 10 letům odnětí svobody a Karla Šplíchala dokonce k 17 letům odnětí svobody. Vedle toho byly většině odsouzených uloženy ještě vedlejší tresty ztráty majetku a občanských práv. Odůvodnění rozsudku obsahuje mnoho bezobsažných frází i na původ obžalovaných, např. „většina těchto osob pocházela převážně z bezpáteřních měšťáků, kteří v době okupace podřizovali se fašistické diktatuře právě tak, jako před okupací diktatuře agrární buržoasie,“ nebo zcela nesmyslné vývody jako např. „později však členové organisací přikročili k zhotovování a rozšiřování ilegálních protistátních letáků, různého druhu a vždy štvavých, hledali dále napojení na ilegální teroristickou skupinu v Budislavi, která si říkala „Jánošíci,“ a dokonce chtěli se zapojiti na náboženskou sektu Mormonů, která pod pláštíkem náboženské činnosti vyvíjela ve skutečnosti protistátní činnost nejen v Československu, nýbrž i v jiných lidově demokratických státech.“

Většina odsouzených trest přijala, neboť se obávali, že by je mohl odvolací soud odsoudit k ještě přísnějším trestům. Odvolání k Nejvyššímu soudu podali pouze tři odsouzení – vedle Františka Kvapila to byli právě Alena Holomková a Karel Šplíchal. Obhájce dr. Lindner podal nejprve dne 22. listopadu 1950 blanketní odvolání, které doplnil 13. března následujícího roku.

V případě Aleny Holomkové namítal dr. Lindner, že zjištění Státního soudu neodpovídají obsahu spisu, neboť nebyly předloženy žádné důkazy, ani se obžalovaná k trestné činnosti plně nedoznala. Napadal objektivní i subjektivní stránku trestného činu, protože jediné co obžalovanou spojovalo s „velezrádnou“ činností skupiny bylo to, že obdržela Kohoutův leták a účastnila se první schůzky. O této schůzce si myslela, že jde o běžnou schůzku studentů. Dr. Lindner poukazoval na skutečnost, že se do činnosti ilegální skupiny nezapojila a dalších schůzek se neúčastnila. Proto nemohla spáchat trestný čin velezrady, ale nanejvýše neoznámení trestného činu.

V odvolání za Karla Šplíchala uvedl dr. Lindner, že obžalovaný o existenci ilegální skupiny nevěděl. Poukázal na absurditu závěru Státního soudu, že hromadil pro ilegální skupinu zbraně, protože v té době již byla skupina odhalena a neexistovala: „Tím pak, že jsem ukryl zbraně Františku Kvapilovi, nemohl jsem se zapojiti do jeho velezrádné činnosti jednak proto, že jsem o této činnosti ničeho nevěděl, jednak proto, že státní bezpečnost již tuto činnost odhalila a nejvýše jsem mohl brániti tomu, aby tato činnost byla plně odhalena a zjištěny případné další skutečnosti, které by mohly Františka Kvapila usvědčiti. (…) I kdyby Nejvyšší soud se nepřiklonil k tomuto názoru, pak v mé činnosti nelze za všech okolností spatřovati též přitěžující kvalifikaci podle § 1 odst. 3 lit. c) cit. zák. neboť zbraně jsem již nemohl opatřovati a shromažďovati pro použití illegální skupiny, když tato skupina a její členové byla již odhalena a zajištěna.“ K výši trestu uvedl dr. Lindner, že je neúměrně přísný a soud při jeho uložení nevzal v potaz polehčující skutečnosti – zdůraznil, že Šplíchal byl úderníkem plnícím normu až na 800 %.

Nejvyšší soud všem odvolatelům vyhověl a zrušil výroky o jejich vině a trestu. Nikoho však neosvobodil. Uznal je vinnými z trestného činu nepřekažení nebo neoznámení trestného činu dle § 35 odst. 2 a Šplíchala navíc ještě z nedovoleného ozbrojování § 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 231/1948 Sb. Udělené tresty za tyto trestné činy však byly nepoměrně mírnější – 2 roky odnětí svobody pro Alenu Holomkovou a 3 roky odnětí svobody pro Karla Šplíchala. Oba tito odsouzení byli navíc později podmíněně propuštěni z výkonu trestu. Jediný z klientů dr. Lindnera, který vykonal celý trest, byl Jiří Kopřiva, umístěný v ústavu pro mladistvé v Zámrsku. Většina ostatních odsouzených k dlouholetým trestům byla v pozdějších letech postupně propouštěna na svobodu.

Uvedený případ ilustruje absurdnost fungování justice té doby, kdy korunou všech důkazů bylo vynucené doznání obviněných a často zcela nelogické závěry soudu, postavené na nejasných domněnkách a umělých konstrukcích. Dr. Lindnerovi se díky podanému odvolání podařilo dvěma svým klientům výrazněji pomoci. Jak moc mu to v očích vládnoucího režimu uškodilo, se lze jen domnívat – necelé tři měsíce po rozhodnutí odvolacího soudu v této věci byl sám zatčen.

Plné rehabilitace se Lindnerovi klienti dočkali až v roce 1990. JUDr. Lindner se toho nedožil. Zemřel 2. května 1984.

Pro projekt Advokáti proti totalitě zpracoval JUDr. Milan Lindner, synovec statečného advokáta Vladimíra Lindnera: "V mé vzpomínce na JUDr. Vladimíra Lindnera jsem také využil poznatků advokáta Mgr. Milana Šimandla, které získal při studiu případu „Stříteský a spol.“ pro rekonstrukci hlavního líčení u Nejvyššího soudu v Praze pro festival Mene Tekel."

Milan Lindner nás navždy opustil dne 10. srpna 2020.