Advokát zavražděného generála

 „Většina údajů odpovídá skutečnosti, výklad však neodpovídá pravdě.“

První věta z vyjádření divizního generála Heliodora Píky k obžalobě:

 „Je to špatné, Karle, zatím to nevypadá ani na patnáct let.“

 „Tak mi, Bedřichu, rovnou řekni, kolik pro toho Píku potřebuješ – patnáct let, nebo rovnou provaz? Od toho jsem přece právník, abych udělal paragraf, jaký je potřeba.“

O zmanipulovaném soudu a popravě generála Heliodora Píky, která se 21. června 1949 stala zcela obyčejnou vraždou „Jménem republiky“, bylo v posledních desetiletích napsáno mnoho. Připomeňme si proto jen tři základní aspekty tohoto zinscenovaného procesu: kdo, proč a s jakými argumenty v něm vystupuje a především osobnost Píkova obhájce JUDr. Rastislava Váhaly.

Píka byl nepříjemným svědkem poměrů v Sovětském svazu v letech 2. světové války. V reálném čase mohl sledovat dobu, během níž se pro sovětský stalinský režim stávala ze spojence v boji s hitlerovským nacismem pouhá válečná kořist. V československých řadách poznával ty, kteří tomuto procesu horlivě napomáhali – velvyslance Zdeňka Fierlingera, představitele moskevského vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem a Rudolfem Slánským. Aktivisty tajné komunistické organizace v čs. jednotkách na východní frontě - Jaroslava Procházku, Bedřicha Reicina, Karla Vaše a mnoho dalších, kteří považovali za nutné jej po Únoru 1948 navždy umlčet.

Málokdo si však uvědomuje, že Píka nebyl fundamentálním odpůrcem Sovětského svazu, jak to chtěla v jeho procesu dokázat obžaloba a poté po desítky let dlouhá řada komunistických historiků. Existuje mnoho důkazů, že se Píka snažil vytvářet co nejlepší vztahy čs. zahraničního odboje se sovětským režimem a že obrušoval všechny možné rozpory z té či oné strany. Rozhodně nepodporoval antikomunismus těch důstojníků, kteří byli v šoku ze sovětských poměrů. Když generál Antonín Hasal v lednu 1945 vypracoval pro londýnský exil krutě pravdivou analýzu budoucnosti Československé republiky a její armády, Píka se proti ní ohradil s tím, že jeho kolega přehání. Na straně druhé byl zcela loajální k prezidentovi Edvardu Benešovi i exilové vládě. A snažil se uchovat spojenecké vztahy se sovětským režimem tak, aby se z menšího ze spojenců nestal nesvéprávný vazal. A to byl jeho jediný „zločin“.

Když se ho špičky nového komunistického režimu rozhodly navždy umlčet, použily k sestavení obžaloby velice jednoduchou metodu. Vyšetřovatelé prošli pečlivě obsáhlý archiv čs. vojenské zpravodajské služby v londýnském exilu a hlavně materiály a depeše Čs. vojenské mise v SSSR, kterou Heliodor Píka v letech 1941 – 1945 řídil. Jakýkoliv jeho kontakt se západními spojenci byl označen za špionáž proti Sovětskému svazu, v každém jednání Píky se sovětskými orgány bylo hledáno narušování tvorby čs. jednotek na východní frontě a sabotáž válečného úsilí SSSR. Peníze, které mu zapůjčila britská strana na pobyt jeho vojenské skupiny v Turecku v roce 1940 a později do začátků činnosti jeho mise v SSSR (a které Píka řádně vyúčtoval a Britům potom proplatil londýnský exil) byly označeny za jeho „žold“ od britské zpravodajské služby! U kteréhokoliv nezávislého soudu by průměrně nadaný advokát snadno s pomocí dokumentů i přizvaných svědků vyvrátil jednu větu obžaloby po druhé. Zde u komunistického soudu k tomu prakticky nebyla šance.

První generálův advokát JUDr. Václav Kaiser, kterého vybral Píkův syn Milan, se důsledně, ale marně snažil o generálovo propuštění z vazby. Argumentoval především jeho špatným zdravotním stavem po operaci žlučníku. Po volbě Klementa Gottwalda prezidentem chtěl využít poměrně úzce vyhlášené amnestie, odvolával se na generálův dosavadním život a práci ve jménu národa. Ministr národní obrany generál Ludvík Svoboda tehdy v zamítnutí žádosti milosti napsal, že: „neshledal důvod k tomu, aby navrhl udělení milosti.“ Vzhledem k tomu, že JUDr. Kaiser neměl oprávnění obhajovat před státním soudem, musel být ustanoven jiný advokát. Tím se stal JUDr. Rastislav Váhala, kterého generálovi doporučil jako spolehlivého a obětavého člověka jeho spoluvězeň a Váhalův známý z odboje Jan Pliczka.

Právě aktivní Váhalova účast v odboji i v Pražském povstání spolu s vyznamenáními, které za své hrdinství po válce obdržel, byla důvodem, že byl jmenován obhájcem u státních soudů.

Řada lidí žije v laické představě, že dobrý advokát musí být především dostatečně „mazaný“. Doktor Váhala, přestože byl velice charismatický, inteligentní a vzdělaný muž, svou profesi stavěl na zcela odlišných základech. Tím prvním pilířem byl jeho velice pozitivní vztah k otci, který byl rovněž právníkem a představoval pro syna velký vzor. JUDr. František Váhala byl za své postoje vězněn už za 1. světové války a v té další se znovu zapojil do domácího odboje. Nacisté jej zatkli a popravili 3. července 1942 v brněnských Kounicových kolejích. Když má syn následovat otce v jeho profesi, můžeme čekat jen dva důsledky. V případě nezájmu o danou profesi a tlaku otce na syna buď generační vzpouru, či v případě rezignace zpravidla méně kvalitní výkony. Naopak tam, kde otec truhlář, lékař, rolník, učitel, kovář či třeba právě právník dokáže syna zaujmout a být mu vzorem, lze očekávat v nové generaci kvalitní výsledky.

Druhým pilířem Rastislava Váhaly bylo upřímné vlastenectví, ke kterému jej také přivedl jeho otec. V dnešní době postmodernistického relativismu a mediálních nálepek je slovo vlastenectví přelepováno často termíny nacionalismus, xenofobie, populismus, ale u otce a syna Váhalových nešlo o ukřičené fangličkářství. Pro ně vlastenectví bylo především obětavou nezištnou službou vlasti a spoluobčanům. A v tom spočíval i jejich vztah k profesi právníka. Služba druhým je zákonitě přivedla i mezi ty, kteří v odboji riskovali své životy.

I když Rastislav sympatizoval do značné míry s komunisty již v odboji a krátce po válce se na čas ocitl i v jejich řadách, nikdy se nenechal svázat stranickou poslušností. Dokázal si vždy zachovat chladnou hlavu a jeho vztah k právu, slušnosti a ryzímu přátelství dokázal vždy odolat všem tlakům poúnorového režimu. Váhala se své odbojové minulosti nezpronevěřil ani po únoru 1948. Jako obhájce obhajoval především perzekuované odbojáře, nebo radil rodinám svých spolupracovníků v odboji a ilegalitě. S hořkostí se tehdy musel dívat, jak nový režim zatýká a odsuzuje k vysokým trestům statečné bojovníky proti fašismu. Obhajobu generála Píky přesto či právě proto přijal.

Poprvé se setkal se svým mandantem až v lednu 1949 a vzhledem k velkému rozsahu spisu přizval dalšího advokáta JUDr. Františka Čeřovského. Ten musel kvůli této obhajobě opustit funkci předsedy Advokátní komory. Váhala měl na starosti subjektivní i objektivní skutkovou podstatu trestných činů, ze kterých byl H. Píka obviněn. Předkládal návrhy na předvolání svědků a nesouhlasil s tím, aby byly výpovědi svědků pouze čteny z protokolů. Nebylo mu vyhověno, přestože tím značně utrpěla věrohodnost jejich výpovědí na StB. Váhala po letech na proces vzpomínal: „Žaloba byla velmi slabá, bez důkazů, zato prošpikovaná domněnkami a hypotézami. Jenže soud pohlížel na obhajobu nevraživě, zamítal všechny její návrhy, poněvadž chtěl co nejrychleji splnit svůj „stranický úkol“ a vynést předem odsouhlasený rozsudek.“

Protokol o hlavním líčení dokazuje, že Váhala i Čeřovský nabízeli další důkazy o důležitých okolnostech. Upozorňovali na písemná podání, předkládali návrhy nových svědků a zdůrazňovali, že nesouhlasí s pouhým čtením výpovědí. Jenže zápis protokolu se psal zpravidla až dodatečně, takže se do něj řada jejich ústních připomínek vůbec nedostala. Oba advokáti tušili, že bude Píka přes jejich úsilí odsouzen, ale neuměli si představit, že národní hrdina, který za války požíval plné důvěry i samotného prezidenta Beneše, bude odsouzen k smrti.

Neblaze proslulý prokurátor JUDr. Karel Vaš, kterého mimochodem pomohl Heliodor Píka spolu se stovkami dalších Čechoslováků dostat ze stalinských gulagů (!), neměl zpočátku v rukou vůbec nic – dosavadní výslechy neprokázaly, stejně jako získané materiály, žádnou velezrádnou činnost obviněného. Obvinění bylo později rozšířeno o to, že Píka měl ve své činnosti pokračovat i po roce 1945. To bylo mnohem nebezpečnější, ale opět chyběly důkazy. Obhájci měli těžkou práci, protože se bránili proti něčemu, co vlastně neznali a neměli přístup k materiálům. Bylo těžké vzdorovat inscenovaným obviněním, když na likvidaci Píky měli zájem soudruzi Zdeněk Fierlinger, Klement Gottwald i Rudolf Slánský.

Svědci byli ovlivňováni a zastrašováni, aby vypovídali to, co prokurátor v protokolu z výslechu potřeboval mít. V opačném případě jim bylo vyhrožováno, že budou rovněž obžalováni. Málokdo proto našel odvahu odmítnout svědčit v Píkův neprospěch, jako to dokázali bývalí důstojníci čs. zahraniční armády Vasil Kiš a Jaroslav Hájíček. Výpovědi mnoha svědků obsahovaly množství hrubých nepravd a výmyslů. Ty, které potvrzovaly Píkovu nevinu, nebyly brány v potaz. Návrhy obhajoby na opětovné slyšení některých svědků, čtení depeší od roku 1941 do 1945, předvolání dalších svědků na základě žádosti generály Píky, byly prokurátorem zamítnuty jako bezpředmětné a nadbytečné. Všechno bylo marné jako boj s větrnými mlýny. Nakonec si přítomní vstoje vyslechli rozsudek jménem republiky. „Trest smrti provazem.“

Ihned po vynesení rozsudku vypracoval JUDr. Váhala s generálem Píkou zmateční stížnost a žádost o odvolací řízení, kde na osmačtyřiceti stranách uvedli všechny námitky proti průběhu procesu i vynesení rozsudku smrti. Nejvyšší soud v Brně tuto zmateční stížnost 8. dubna 1949 zamítl a výši trestu shledal „přiměřenou provinění“. Zbývala už jen poslední možnost – milost prezidenta Gottwalda. Žádost byla však ještě v den doručení zamítnuta!

Doktor Váhala směl společně s generálovým synem Milanem zůstat přes noc v cele a dohlédnout na to, aby Píkova poslední přání byla splněna. Jak asi bylo advokátovi, který velmi dobře věděl, že jeho mandant je zcela nevinný, a přesto bude popraven? Jak se cítil jako svědek justiční vraždy? A tehdy požádal generál Píka JUDr. Váhalu: „Až bude příznivější doba, očistěte mne, jsem nevinen!“ Ráno generál oblečen ve své uniformě vyšel s hlavou hrdě vztyčenou po schodech na dvůr borské věznice…

„Snažili jsme se co nejusilovněji zadržet strašlivé „kladivo na čarodějnice“ určené k usmrcení Píky v obhajovacích řečech a ve zmateční stížnosti. Byly to poslední labutí písně umírající svobodné obhajoby,“ vzpomínal později na svůj marný boj Váhala. „Tragédie spočívala v tom, že jako obhájce jsem obhajoval nebo radil rodinám svých spolupracovníků v odboji a ilegalitě a musel se dívat, jak stateční bojovníci proti fašismu jsou zatýkáni a odsuzováni k vysokým trestům,“ napsal Váhala ve svých pamětech.

Píkova obhajoba byla pro doktora Váhalu jako advokáta zcela zlomová. Advokacie byla pro něj více službou a posláním, než pouhým zaměstnáním. Proto se rozhodl uzavřít svou advokátní kancelář. Nikdy ovšem nezapomněl na generála Píku a slib mu daný.

V roce 1968 se houževnatě pustil do procesu rehabilitace generála Píky, který byl po hlavním líčení u Vyššího vojenského soudu v Příbrami završen 13. prosince 1968 zproštěním rozsudku nad popraveným generálem. Plné občanské rehabilitace generála Heliodora Píky po listopadu 1989, ani vydání své knihy „Smrt generála“ se JUDr. Rastislav Váhala bohužel již nedožil. Zemřel 2. prosince 1988.

Asi dva roky před smrtí si při přátelské debatě s mladým historikem posteskl, že má obavu, aby se jeho bohatý a dramatický život nezredukoval jen v pouhé konstatování, že byl jen tím advokátem, který neúspěšně obhajoval neprávem popraveného generála Píku. Doktor Rastislav Váhala si však opravdu tuto zjednodušující nálepku nezaslouží. Nebyl „jen“ obhájcem Heliodora Píky, byl vždy a všude ryzím a pevným mužem, hrdinou odboje i obhájcem odbojářů, ale také slušnosti, cti a respektu k nezávislé advokacii. Člověkem, který nám, bez rozdílu profesí, může být v dnešní někdy až cynicky pragmatické době vskutku lidským vzorem. Byl obhájcem, i když už nebyl advokátem.