Znovuzapálení Otakara Motejla

S JUDr. Otakarem Motejlem se už bohužel sejít nemůžeme, ale jeho smysl pro humor žije dál. Dcera Kateřina totiž nepadla daleko od stromu. Sedíme nad kávou v jejím smíchovském bytě, hladíme psa, kterému říká Bukowski. A ona vzpomíná na svého otce: „Táta mě až někdy do osmdesátého roku velmi chránil a raději mi o své práci nevyprávěl. Máma své obavy také nedávala najevo, ale samozřejmě si oba uvědomovali, že tu existuje velké riziko. Jak pro tátu, tak pro celou rodinu. Když jsem se nemohla dostat na gymnázium, bylo jasné, co za tím je.“ 

Otakar Motejl tvrdil, že je lepší neprovokovat: rodina nechodila na Palachův hrob, nejezdila na Hrádeček, nestýkala se s disidenty. Bylo důležitější, aby mohl dále pracovat jako advokát a pomáhat lidem. „Nikdy jsem tátovi nevyčítala, že nemám takové oblečení jako kamarádky, nebo že nepojedeme v létě do Jugoslávie k moři, protože jsem chápala, že je jeho práce důležitá a že dělá správnou věc.“  Ještě v listopadu 1989 doktor Motejl nechtěl, aby šla dcera na Letnou. Ale to bylo tím, že byla těhotná a on se asi bál, že by demonstrace mohla být násilně potlačena. 

Paní Kateřina také ráda vzpomíná na návštěvy klientů, ze kterých se stávali přátelé. Chodívala k nim Marta Kubišová, občas zavolal z Vídně Pavel Landovský. S ním se pojí další kouzelná historka: „Jednou nám Landovský poslal nádhernou bonbonieru a my jsme s maminkou neodolaly. Nejprve jsme chtěly jen ochutnat, ale nějak se stalo, že jsme ji snědly celou dřív, než přišel táta z práce. Aby na nic nepřišel, odnesla jsem obal do popelnice. Když táta dorazil z práce, hned se ptal, jestli nepřišlo něco z Vídně. My chvíli zapíraly, ale pak jsme se přiznaly. Letěl dolů a za chvíli se vracel s obalem. Netušily jsme, že krabice měla dvojité dno a obsahovala nějaké tajné písemnosti.“

Za tatínkovou kariéru po Listopadu je paní Kateřina velmi vděčná. Pro jejího otce to byla neskutečná satisfakce. Šel do toho s nesmírnou pokorou, dobře si uvědomoval  jaká je to zodpovědnost být předsedou Nejvyššího soudu. Pro rodinu to však nebyla dobrá zpráva, protože doma byl málo. V té době již byla paní Motejlová vážně nemocná. 

Dodnes je Kateřina toho názoru, že druhý ombudsmanský mandát její otec neměl brát. Jednak už nebyl zdráv a také se začala měnit doba a on se svým smyslem pro morálku tím velmi trpěl. Udělal spoustu dobrých věcí, ale ne všechno se povedlo. Jak to chodilo v politice ilustruje takto: „Jednou si ho pozvali na vládu a on tam musel sedět a poslouchat ty nesmysly. V půlce jednání se zvedl a řekl: „Vy možná ještě máte čas dělat chyby, ale já už ne!“ a praštil dveřmi. Proto také odešel z ministerstva spravedlnosti, protože na tohle kličkování on prostě nebyl a nechtěl to svým čistým jménem posvětit.“

Doktor Motejl měl rád lidi. Rád se s nimi setkával, rád si s nimi povídal. Byl k nim velmi milý a chápavý. I dcery se doma zastával. Manželka mu říkávala: „Neobhajuj ji pořád, nejsi v práci!“ Když šla Kateřina, vystudovaná pedagožka, pracovat na Českou školní inspekci, měl z toho velkou radost. „Konečně budeš dělat to, co já. Budeš řešit stížnosti a starat se o lidi. Škoda, že ti to trvalo tak dlouho!“ Kateřina se později ke kantořině vrátila a učí na střední škole. 

„V roce 2011 se rozhodl ministr obrany udělit otci vyznamenání Zlaté lípy in memoriam. Kdyby jím nebyl Saša Vondra, nejsem si jistá, že bych pro vyznamenání šla. Vždyť ani nevím, jakým byl táta vojákem. Brala jsem to tedy jako vyznamenání pro „neznámého vojína“, usmívá se paní Kateřina, chvíli se zamyslí a pak dodává: „Byl to nekonečně laskavý a moudrý člověk, měl velký smysl pro morálku, spravedlnost a pro humor. Chtěl být stejně dobrý jako jeho otec, také advokát. To se mu určitě podařilo.“