Obhájce disidentů

Jiří Machourek složil advokátní zkoušky v roce 1976, tedy necelý rok před vznikem Charty 77, která měla za cíl upozornit na politické pronásledování a porušování občanských práv. A právě ze signatářů této petice se později rekrutovali jeho klienti. Největším paradoxem byl fakt, kdo Machourka k obhajobě disidentů konkrétně přivedl.

„V té době jsem se přátelil s kolegyní advokátkou Zdeňkou Urválkovou, která měla kontakt na brněnský disent. Byla to snacha nechvalně známého prokurátora z padesátých let Josefa Urválka. Jak sama říkala, snažila se napravovat hříchy svého tchána.“

Seznámila jej s Jiřím Müllerem, studentským vůdcem z šedesátých let, který se po několika letech vrátil z vězení, kde byl od roku 1971 v souvislosti se zásahem StB proti organizátorům letákové kampaně proti volbám. Odsouzen byl za trestný čin podvracení republiky. Propuštěn byl podmíněně 10. prosince 1976, na Den lidských práv, společně s trojicí dalších politických vězňů jako gesto komunistického režimu vůči Západu. Výmluvné je, že Jiří Müller a jeho přátelé o propuštění sami nepožádali. A okamžitě se po návratu z vězení zapojili do přípravy Charty 77. Z dvaadvaceti brněnských signatářů získal dvacet z nich právě Jiří Müller. Jeho prostřednictvím začal Jiří Machourek poskytovat právní rady či zastoupení pronásledovaným disidentům.

Na počátku osmdesátých let se Jiří Machourek stal advokátem samotného Jiřího Müllera, který byl znovu stíhán za podvracení republiky. Stíhán byl za distribuci zakázané literatury dovážené ze zahraničí karavany se speciální úpravou pro ukrývání knih, časopisů a dalších věcí pro opozici. Müller byl se svou tehdejší manželkou zapojen i do přepisování samizdatové literatury, zpráv VONSu^[1] či Infochu^[2]. Jednalo se o periodika, která upozorňovala na porušování lidských práv a monitorovala množící se politické procesy. 

„V Brně byl naším guru Jaroslav Šabata, se kterým jsem řešil veškeré problémy spojené s obhajobou disidentů. Nikdy jsem s ním nemluvil v uzavřené místnosti, a to kvůli odposlechům. Chodili jsme ven a domlouvali se při procházkách. Vedle Jiřího Müllera a Jaroslava Šabaty byly v Brně i další osobnosti, například Milan Uhde, Petr Oslzlý, Jan Trefulka, Eva Vidlářová – Truda, Jan Šimsa, Milan Jelínek a mnoho dalších. Brno bylo možno považovat, vedle Prahy, za druhé disidentské centrum v republice,“ popisuje doktor Machourek tehdejší opoziční scénu v moravské metropoli.

Machourkův zájem o obhajobu disidentů nebyl náhodný. Klíčil v něm již v době dospívání: „V padesátých letech jsem sledoval politické procesy, zejména pak procesy církevní, a to jak v našem tisku, tak na zahraničních rozhlasových stanicích Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, Londýn či Vatikán. Šlo zejména o salesiány, ke kterým jsem měl, jako ministrant v bývalé salesiánské oratoři v Brně – Žabovřeskách, blízko. Účastnil jsem se táborů organizovaných duchovními z prostředí Chrámu Dona Boska v Ostravě, kde působili kněží bez státního souhlasu. Nedovedl jsem pochopit, proč jsou stíháni a za co. Vždyť nic špatného nedělali. Už od tohoto okamžiku jsem chtěl pomáhat nespravedlivě stíhaným.“

Jiří Machourek se hlásil ke studiu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy opakovaně. Jeho cesta do lůna advokacie byla ale hodně křivolaká. Pokud nešlo o komunisty prověřený dělnický kádr, jediná cesta vedla přes vylepšení kádrového profilu, a to zapojením do výroby. Nastoupil tedy do slévárny ve Šmeralových závodech v Brně, kde se daly navíc vydělat slušné peníze. Tam prošel všemi možnými profesemi, často pracoval i dvanáct hodin denně. Začínal u mlýnu na písek, odléval na kolotoči, vytloukal kastle, dělal i brusičce. Svých „proletářských“ let ale nelituje. „Není ke škodě, když si tohle budoucí „intelektuál“ prožije. Ti lidé byli kouzelní, dobromyslní, takové hrabalovské typy. Každý měl svou přezdívku, o mně mluvili jako o Studentovi. Skvěle jsem si s nimi rozuměl.“ 

Mezi celou řadou disidentů, které obhajoval, vynikají i ikonické postavy, které přerostly svým významem do polistopadových let, i když se jejich cesty pak postupně rozešly. Prostě věční rebelové.

Snad nejvíce Machourka zaujala kauza Ivana Martina Jirouse, který byl spolu s Jiřím Tichým stíhán pro trestný čin pobuřování, a to v souvislosti s napsáním a rozšiřováním petice „Tak dost“. Jednalo se o jejich radikální reakci na smrt Pavla Wonky v komunistickém kriminále v roce 1988. Autoři této petice vypočetli některé zločiny komunismu, tedy kolik osob bylo po únoru 1948 popraveno, internováno, skončilo v pracovních táborech nebo bylo umučeno při výsleších či odešlo do exilu.

„Jirous mi mluvil z duše, a protože se psal už rok 1989, projevila se tato doba i na výši trestu. I když se jednalo už o páté trestní stíhání, byl mu na dané poměry uložen relativně nízký trest v trvání osmnácti měsíců, pochopitelně nepodmíněný.“ 

S Jirousem byl Machourek stejný ročník narození, při návštěvách ve věznici se dosti sblížili a probírali nejen obhajobu, ale i čistě osobní věci. Jirous nostalgicky vzpomínal na rybník poblíž Staré Říše, kam se chodil večer koupat a meditovat. Na této politické kauze je možné poukázat na rozdíl od obhajob obecné kriminality. Jako obhájce se totiž mohl s jednáním klienta plně vnitřně ztotožnit, což by u obecné kriminality nepřicházelo v úvahu.

Dalšího z rebelů, Petra Cibulku, kterého si dodnes váží, považuje Machourek za nejstatečnějšího disidenta, a že jich přitom poznal mnoho. Většina z nich se vazby bála, ne snad že by chtěli ze své činnosti ustoupit, ale bylo vidět, že se jim tam nechce.

„Petr považoval pobyt ve věznici za zcela normální. Vůbec neměl vyvinutý pud sebezáchovy. Šel si za svým a svým cibulkovským způsobem byl schopen jednat i s těmi estébáky a vyhrožoval jim, že se již blíží doba, kdy oni půjdou do tepláků.“

Snad nejhorší zážitek s totalitní justicí zažil JUDr. Machourek při obhajobě jiného člena VONS Alberta Černého v jeho trestní věci pro podvracení republiky. Albert Černý byl mimo jiné stíhán pro rozšiřování eseje Karla Čapka „Proč nejsem komunistou“. Na tuto kauzu vzpomíná takto: „Při veřejném zasedání o odvolání Alberta Černého, projednávaného u Nejvyššího soudu ČR, jsem mimo jiné poukázal na skutečnost, že je ostudné stíhat někoho za rozšiřování díla Karla Čapka. Když pak předsedkyně odvolacího senátu JUDr. Marie Dojčárová odůvodňovala, proč odvolání zamítla, vyzvala mne, abych povstal a obrátila se na mne s těmito slovy - Soudruhu obhájče, aby Vám bylo jasno, i dílo Karla Čapka, použité určitou skupinou lidí v určité době a určitým způsobem, je způsobilé rozvrátit tuto republiku. - V tuto chvíli na mne dýchla padesátá léta se svými politickými procesy, i když ve skutečnosti už běžela léta osmdesátá.“ 

V souvislosti s obhajobou Alberta Černého následně Jiří Machourek přiznává, že zažil i strach. Stalo se tak ve chvíli, kdy po jeho zadržení odvážel spolu s Jiřím Müllerem z jeho bytu disidentskou knihovnu. Krátce po odstěhování knih se totiž do bytu dostavila Státní bezpečnost k provedení domovní prohlídky. Odvezené knížky pak byly v kufrech uloženy na půdě rodinného domu rodičů JUDr. Machourka.

Jiří Machourek také rád vzpomíná na svého klienta Slávka Popelku, který sice nebyl zapojen do žádného disidentského proudu, nicméně Státní bezpečnost hojně na konci osmdesátých let zaměstnával. „Slávka jsem obhajoval asi pětkrát, a to vždy za přečin proti veřejnému pořádku. Inkriminované jednání bylo vždy v podstatě stejné. Slávek dětskou tiskárničkou vyhotovil několik desítek letáků a následně je rozhodil v centru Brna. Letáky vyzývaly k občanské neposlušnosti, k ochraně lidských práv a podobně. Následovalo vždy zadržení, vzetí do vazby a odsouzení na dobu v řádu několika měsíců. Vzpomínám si, že při jednom hlavním líčení se předsedkyně senátu zeptala Slávka Popelky, kdo mu dal právo k jeho kritickým postojům k socialistické společnosti. Poněvadž Slávek nevěděl, jak na tuto otázku reagovat, vzal jsem si slovo a soudu sdělil, že toto právo mu skutečně nikdo nedal, ale že se s tímto právem již narodil. Soudkyně už pak další otázky nekladla.“

Sedmdesátá léta sice byla dobou útlaku a „třídní justice“, ale nebyl to už tak otevřený teror jako v letech padesátých. Jak se v těchto kulisách, kdy na jedné straně stál represivní aparát včetně obávané StB, a na straně druhé soudy, pohyboval advokát, který chtěl obhajovat oběti tehdejšího režimu? Politické procesy proti disidentům zásadně soudili předsedové soudů, popřípadě jejich náměstci na úseku trestním. „Již tím byla dána vážnost těchto procesů a domnívám se, že ti soudci byli přesvědčeni o tom, že rozhodují po právu. Výsledky kauz byly předem dány, většina větších procesů probíhala za asistence StB, průběh byl nahráván. Například v trestní věci Jaroslava Němce pro trestný čin pobuřování, projednávaný u Okresního soudu v Kroměříži, předseda soudu dokonce přerušil hlavní líčení a vyzval mě, abych se dostavil do jeho kanceláře. Zde mne zastrašoval tím, že věc je nahrávána a že bych měl zvážit formu vedení obhajoby. Jsem přesvědčen o tom, že v těchto případech byla předem stanovena i výše trestu.“

I tehdy se ale našli i mezi soudci „bílé vrány“. Machourek v této souvislosti vzpomíná na soudce Ilju Libenského z Jihlavy, který soudil již zmíněný Jirousův případ. Vedení soudu si s případem nechtělo špinit ruce a hodili to právě na něj. Jako soudce se choval nesmírně statečně. Opakovaně telefonoval Machourkovi a sděloval mu, jak bude probíhat soudní jednání, popisoval mu zákulisí a řešil s ním i Jirousovu vazbu. „Vůbec jsme se přitom neznali, říkal jsem mu: Pane doktore, už dost, já nevím, jak jsem na tom s telefonem a nechci Vám dělat potíže. A on za pár dní volal znovu.“ Byl to ale ojedinělý případ, připouští Machourek. Přes veškerou snahu nikdy nedosáhl zproštění obžaloby, hrálo se tak pouze o výši trestu.

V průběhu normalizace se měnily i kulisy, v nichž byli disidenti stíháni. Zatímco koncem sedmdesátých let, kdy Machourek svou advokátní praxi začínal, se jednalo ještě o zcela nezastřené politické procesy, v průběhu let osmdesátých, v souvislosti se zahraničními reakcemi na politické procesy, byla snaha disidenty soudit za běžné kriminální delikty. Tak například evangelický farář Jan Šimsa byl stíhán za útok na veřejného činitele, když měl v průběhu domovní prohlídky napadnout policistu. Petr Cibulka byl v poslední kauze z let 1988–1989 stíhán za nedovolené podnikání spočívající v prodeji nahrávek Jaroslava Hutky. Pokud by takové stíhání probíhalo v sedmdesátých letech, byl by stíhán za trestný čin pobuřování. Této změně postihu disidentů nešlo čelit. Jedinou možnou obranou byla sdělení VONS či zprávy odvysílané na zahraničních rozhlasových stanicích, ve kterých bylo odhalováno politické pozadí – tedy činnosti, na níž se Machourek rovněž aktivně podílel.

Meze tehdejší obhajoby byly dány i tím, že v té době ještě trestní řád neznal právní úpravu odposlechů, sledování osob či použití agenta. To ovšem neznamená, že by v této době nebyly tyto instituty bez právní úpravy využívány. „Na telefonních centrálách byly speciální místnosti, ve kterých byl odposlech prováděn, běžně se využívalo sledování osob či použití agenta provokatéra. Tehdejší obhájce neměl prakticky šanci takové důkazy napadnout. Nejvíce využívaný byl institut domovní prohlídky, bez které se neobešlo žádné trestní stíhání disidentů,“ vzpomíná na tehdejší praktiky komunistického režimu Machourek. Do práva na obhajobu bylo zasahováno ze strany vyšetřovatelů StB například i tím, že mu byly odmítány informace o plánovaných úkonech, takže byl sice vyrozuměn o tom, že bude proveden v určitý den a hodinu výslech, ale bez uvedení jména osoby, která má být vyslechnuta.  Nicméně alespoň toto si nakonec cestou opakovaných stížností vymohl.

Charakterem režimu byly pochopitelně dány i hranice obhajoby. Advokát se například nemohl navenek s jednáním klientů ztotožňovat. Nic mu však nebránilo v tom, aby se například v již zmíněné kauze Jirouse nemohl domáhat zjištění pravdivosti údajů v dané petici. Navrhoval proto dokonce vyžádání zprávy od ministerstva vnitra o počtu osob popravených, internovaných v jáchymovských dolech nebo aby byla přezkoumána pravdivost údajů u dané petice. Soud samozřejmě tomuto návrhu nevyhověl.

Jedním z posledních disidentů, které Jiří Machourek obhajoval, byl i Stanislav Devátý. Ten byl Okresním soudem v Gottwaldově (nynějším Zlíně) 29. srpna 1989 uznán vinným trestným činem pobuřování, kterého se měl dopustit dvěma skutky: jednak tím, že se měl podílet na koncipování a vyhotovení dopisu adresovaného Federálnímu shromáždění ČSSR a předsednictvu vlády ČSSR, v níž bylo socialistické státní zřízení lživě obviňováno z porušování ústavních a jiných zákonů a mezinárodních dohod v oblasti lidských a občanských práv. Jednak i tím, že předal tento dopis Rádiu Svobodná Evropa, která jej odvysílala, čímž prý došlo k pobouření blíže nezjištěného počtu posluchačů. Soud mu tehdy uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců.

Odvolání Stanislava Devátého, které připravil a 18. září 1989 podal jeho obhájce JUDr. Jiří Machourek, je i po třiceti letech příkladem profesionální práce obhájce využívajícího ve prospěch klienta všechny argumenty, které přicházejí v úvahu. A nejen to, je i příkladem Machourkovy osobní i profesní statečnosti. Celé odvolání je totiž precizní, důkazy podloženou obhajobou správnosti a pravdivosti všech údajů uvedených v Devátého dopise. Machourek dokládá pravdivost tvrzení, že v Československu vládne byrokratický aparát: „Je notoricky známo,“ uvádí Machourek v odvolání, „že náš nejvyšší zákonodárný orgán všechna rozhodnutí schvaluje jednomyslně. Tedy poslanci v pravém slova smyslu nehlasují, ale manifestují. Například jednohlasně odsouhlasí rozhodnutí negující jiné rozhodnutí, v předchozí době rovněž jednohlasně schválené.“

Za pravdivé označuje i další Devátého tvrzení o diskriminaci občanů, kteří nemohou z politických důvodů vykonávat své zaměstnání. „Tvrdit, že tento údaj je nepravdivý, kdy je známo, že počátkem 70. let muselo odejít z odpovědných a odborných funkcí tisíce občanů, není možné. Tito občané neodešli ze svých míst proto, že by pozbyli odbornost pro další výkon funkce, ale z důvodů politických. Pokud by soud měl pochybnosti o správnosti tohoto tvrzení, je možné učinit v tomto směru dotaz na pracoviště vysokých škol, vědeckých ústavů a podobně, “ staví se Machourek za svého klienta způsobem v té době nevídaným.

JUDr. Machourek se nakonec pustil i do soudu samotného: „Podle napadeného rozhodnutí nedochází v našem státě k porušování ústavních a jiných zákonů a mezinárodních dohod v oblasti lidských a občanských práv a svobod. Takové tvrzení může vycházet jen z neznalosti vnitrostátní právní úpravy v této oblasti a z neznalosti závazků vyplývajících z mezinárodních dohod. Pokud jde o Ústavu, postačí poukázat na to, že již před dvaceti lety byl uzákoněn Ústavní soud, do dnešního dne však nebyl vytvořen,“ a odůvodnění odvolání zakončuje slovy: „Všechny výše uvedené výhrady jsou dnes již teorií státu a práva plně akceptovány. Je proto zarážející, že tyto skutečnosti nejsou soudu I. stupně známy.“

Dodnes si doktor Jiří Machourek nedovede vysvětlit, jak to, že mu po dlouhou dobu tyto obhajoby bez jakýchkoliv postihů procházely. Jednalo se zřejmě o to, že si krůček po krůčku vydobyl určité výjimečné postavení. Stejně měl nakonec namále.  Například kdykoliv šel z výslechu na StB, tak chtěli vědět, za kým půjde a s kým bude mluvit. Vzpomíná, jak jednou, poté co měl ve věznici rozhovor s Petrem Cibulkou, šel s nějakou klientkou na víno. Věděl, že je sledován, a proto si sedl k oknu do ulice, aby měl přehled o svém nechtěném doprovodu. Bohužel stejný výhled byl i z druhé strany a estébák tak viděl, že konzumuje víno. „Tehdy jsem bydlel v Kohoutovicích a myslel jsem si, že pojedu domů autobusem. Jenomže má žena, která tehdy byla soudkyní na Městském soudu v Brně, mi zavolala a řekla mi, že když mám ve městě auto, ať jí vezmu domů. Nechtěl jsem jí vysvětlovat, že jsem byl s nějakou klientkou na víně, tak jsem souhlasil.“ Už když u soudu odmykal auto, všiml si stínu, který se odlepil od zdi kousek od auta. Při dopravní kontrole na Pisáreckém mostě ale naštěstí nic nenadýchal, nepochybně díky tomu, že víno bylo pančované.

„Takový starý policajt se mě zeptal, co dělám. A řekl mi, že po mně musí někdo jít, že dostali zprávu, že jsem opilý a že mě mají zadržet. A ještě dodal, že další hlídka čeká u domu. To už jsem neriskoval a raději jsem spal jinde.“ I když Machourek věděl, že je často sledován, a to v souvislosti s tím, že předává zprávy o obhajovaných kauzách, návrh na vyškrtnutí z advokacie podal náčelník Správy StB Brno až počátkem roku 1989. V žádosti se uvádí: „Předkládám písemné materiály, které jednoznačně dokumentují nezákonnou činnost člena advokátní poradny č. 1 v Brně JUDr. Jiřího Machourka při výkonu obhajoby, zejména obviněného Petra Cibulky a dalších osob z členů tzv. CHARTY 77, eventuálně jejich přívrženců.“ Hlavním prohřeškem bylo, že zprávy o obhajobách byly čteny na západních rozhlasových stanicích, kam je měl JUDr. Machourek údajně předávat. Ve skutečnosti jejich cestu do zahraničí zajišťoval Jan Šabata, kterému Machourek zprávy předával. V žádosti o vyškrtnutí se opakovaně uvádí přesná data, včetně hodiny a minuty, ve kterých Machourek vešel do domu Jana Šabaty, což bylo doloženo i služebními záznamy příslušníků StB.

Na jednu pasáž žádosti o vyškrtnutí z advokacie je však Machourek obzvlášť pyšný. V žádosti je totiž uvedeno jeho hodnocení jako osoby, která „není oddána socialistickému zřízení“. Význam žádosti je charakterizován tak, že „půjde o precedenční rozhodnutí České advokacie“.

„Návrh na mé vyškrtnutí byl projednáván i na úrovni tehdejšího nejvyššího orgánu Ústředí české advokacie. Byla vypracována dobrozdání o tom, že jsem při obhajobách povinnosti advokáta nepřekročil. Až do listopadu 1989 nebylo o této žádosti rozhodnuto a poté byla již zcela bezpředmětná.“ 

Díky svému působení za normalizace se Jiří Machourek stal 1. dubna 1990 na několik měsíců předsedou Krajského soudu v Brně. Požádala ho o to ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová. Přijela za ním s tehdejším předsedou české vlády Petrem Pithartem, s nímž jej pojila dávná známost. Její nabídku pak probírali v restauraci u Černého medvěda. Slíbil jí dva roky, ale po pěti měsících požádal o uvolnění. K nepopulárním krokům, kterými byla očista justice od zkompromitovaných soudců provázena, nakonec nemusel přistupovat. Vědělo se ale, že tam nastoupí a většina soudců, kterých se to týkalo, sama odešla. Byl rád, že kroky, které se od něj očekávaly, nemusel činit. Být soudcem dlouhodobě jej nelákalo. „Být soudcem je krásné povolání, ale bojím se, že bych tu odpovědnost neunesl. Neustále bych žil ve výčitkách, že jsem chybně rozhodl. To máte i v advokacii, ale tam hájíte jednu stranu, nehledáte spravedlnost. Příliš velká odpovědnost opravdu nebyla nic pro mě. Také vznikala nová advokacie a kolegové na mě čekali.“

V roce 2017 vstoupil Machourek do Právnické síně slávy. Dostalo se mu nejvyššího právního ocenění, které uděluje Česká advokátní komora. Jak řekl při přebírání ocenění, znamená pro něj vyvrcholení advokátní kariéry. „Titul přijímám s pokorou a vědomím, že bylo zejména přihlédnuto k mé činnosti v období totality a nevěřil jsem, že bych mohl být nominován. Ostatně stále mám pochybnosti o tom, zda si to zasloužím. Žádný vyšší cíl už nemohu mít.” 

Zdůvonění odvolání