Příběh moravského šermíře očima jeho vnučky

Někdy na jaře roku 1948 šel JUDr. František Hejný pěšky z Justičního paláce a cestou domů do Úvozu míjel náměstí Rudé armády (dnes Moravské náměstí). Právě tam probíhala demonstrace na podporu prezidenta Edvarda Beneše. Potkal známého příslušníka justiční stráže, který ho ujišťoval, že se tam nic nesemele. I přesto si už večer pro něj přišli a zatkli ho. Odvezli ho do tábora nucených prací v Příbrami.

Jeho manželka Hilda požádala o pomoc svého bratra, JUDr. Richarda Ježka, tehdejšího velvyslaneckého radu v Argentině. Nakonec vše dobře dopadlo a podařilo se jim dostat jej ven. Brzy ale mělo být hůř. František Hejný se stal trnem v oku nastupující komunistické mašinerii. Nejen kvůli svým politickým postojům, ale hlavně proto, s jakým odhodláním obhajoval své klienty v politických procesech. Jako známý brněnský advokát byl od roku 1946 zapsán v seznamu advokátů, kteří byli oprávněni obhajovat před Nejvyšším soudem. Někdy v té době se na toaletě Státního soudu na Pankráci (budova dnešního Vrchního soudu v Praze) setkal se známým prokurátorem, který ho varoval: „Franto, nech toho, nebo budeš viset taky.“

Na svého dědečka vzpomíná advokátka JUDr. Irena Schejbalová, toho času ředitelka brněnské pobočky České advokátní komory: „Děda s babičkou pobývali za války na Vysočině u rodiny Karla Engliše. Děda pomáhal partyzánům, vozil jim potraviny, léky a nějaké materiály. Tehdy se také velmi přátelil s Eliškou Menšíkovou, která byla ve spojení s naší londýnskou exilovou vládou. Ještě před Únorem 1948 zajišťovala odchody některých lidí do zahraničí. Později za to byla odsouzena a od komunistické justice vyfasovala jako agentka cizí mocnosti dvacet let. Možná i kvůli tomuto spojení se děda dostal do hledáčku StB.“

JUDr. Hejný byl před válkou zapáleným šermířem. Jeho silueta v šermířském postoji zdobila po mnoho let diplomy, které dostávali vítězové šermířských turnajů. Dlouhá léta byl také starostou Slováckého krúžku. U nich v domě se uchovávaly kostýmy, takže se k nim často přinášely a odnášely kufry plné horňáckých krojů. Estébáci v domnění, že se tam něco pašuje, u Hejných neustále dělali domovní prohlídky. Jak se později zjistilo, StB dokonce nastěhovala do domu naproti Hejných svoji agentku Věru Hložkovou. Později se o ní zjistilo, že již dříve byla nasazena do cely JUDr. Milady Horákové.

Nad osudem Františka Hejného a jeho manželky se začala stahovat mračna. V srpnu 1953 zatkli na Vysočině nejprve jeho manželku Hildu. Ve vyšetřovací vazbě byla bez jakéhokoli soudu až do konce roku 1953. Propuštěna byla teprve poté, kdy dvakrát totálně zkolabovala a vypadaly jí zuby. Chtěli z ní vymlátit důkazy proti manželovi. Vězněna byla spolu s dalšími politickými vězni v brněnské káznici na Cejlu v suterénní cele. Když pršelo, stála v ní voda. Slamníky vězni drželi nad hlavou, aby se jim nenamočily. Všude kolem plavali potkani. Ten sklep měl jen jedno úzké okénko na úrovni chodníku.

JUDr. Irena Schejbalová pokračuje ve vzpomínkách na svého dědečka: „Dne 26. 10. 1953 zatkli i dědu. Stále na něj neměli dost důkazů, a tak na něj ušili boudu. Přišla za ním klientka, že dostala dopis ze zahraničí, aby vyvezla nějaké protistátní materiály a že neví, co má dělat. Děda ji trochu znal a tak jí poradil, ať ty materiály zničí a nikomu o tom nevykládá, že to celé smrdí. Jenže to byla provokatérka a spadla klec.“

František Hejný byl odsouzen za neoznámení trestného činu a nadržování k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, k trestu propadnutí veškerého majetku, ztráty občanských práv a akademického titulu. Jeho věznění postihlo celou rodinu. „Mé mamince bylo v té době třináct let a dodnes o tom nerada mluví. Nikdo se s ní nesměl kamarádit. Ve škole ji třídní učitelka postavila před tabuli a označila ji jako dítě třídních nepřátel. Spolužáci si s ní nesměli hrát. Když šla po ulici, přecházely děti na druhou stranu. Bylo to hrozné. Vrcholem bylo, když ji estébáci odvedli do vězení, aby se rozloučila s rodiči, že budou brzo popraveni. Rodičům zase vyhrožovali, že dají jejich dceru k adopci.“ Po ukončení devítiletky nesměla jít studovat a učila se písmomalířkou. Jejím učitelem byl bratr Karla Högra. Večerně pak směla studovat pouze ruštinu. A teprve době, kdy už byla její dcera na právech, si směla dodělat maturitu.

Ani po návratu z vězení zájem StB o rodinu Hejných neustával. Domovní prohlídky se u nich i potom opakovaly velmi často a staly se součástí jejich života.

„Ani děda ani babička přesto všechno nezahořkli. Když jsem dokončila právnickou fakultu, byl děda v slzách. Měl hroznou radost, že je v rodině zase právník. Maminka, která zrovna maturovala, chtěla také pochválit, ale děda jen řekl - když jsi teď složila zkoušku dospělosti, tak můžeš jít do kavárny a zapálit si.“

Po propuštění z vězení mohl František Hejný dělat jen dělnické profese. Jednou z posledních prací byl vrátný v Nemocnici u sv. Anny v Brně. Lidi ho nejen poznávali, ale chodili za ním pro rady. Tehdy se té vrátnici neoficiálně říkalo „ápétrojka“. „V Brně byly tehdy dvě advokátní poradny, takže jako advokátní poradnu č. 3 označovali dědovu vrátnici“. O svém vězení však nikdy nevyprávěl ve zlém, to se snažil vzhledem ke své veselé povaze vytěsnit.

V roce 1968 byl Františku Hejnému vrácen akademický titul. Krátce před odchodem do penze mohl alespoň chvíli dělat podnikového právníka. K advokacii se už ale nikdy nevrátil. Jeho manželka Hilda nastoupila po propuštění z vazby do První brněnské strojírny. V letech 1968 - 1969 zakládala na právnické fakultě v Brně knihovnu. Později se stala sekretářkou děkana právnické fakulty, profesora JUDr. Josefa Macura.

„Revoluce v roce 1989 udělala dědovi obrovskou radost a také mu umožnila se setkat s jeho dávnými kamarády: Tomášem Baťou, Rudolfem Firkušným, Karlem Englišem a dalšími. Moje babička byla krásná žena a jednoho dne přišel o její ruku požádat Tomáš Baťa starší. Můj pradědeček mu prý tehdy řekl, se svou dceru hned tak nějakému ševci nedá...“, končí své vzpomínky JUDr. Irena Schejbalová.