Do projektu Advokáti proti totalitě bylo zařazeno jméno bývalého prezidenta Advokátní komory. Je jím JUDr. Antonín Klouda, který tehdejší Advokátní komoru v Čechách vedl hned dvakrát, v letech 1934–1938 a posléze v letech 1945–1948. A přesně dvakrát se své funkce v čele Komory vzdal, neboť nechtěl kolaborovat s nacisty ani komunisty.

Nebyl však jen předním prvorepublikovým advokátem a prezidentem tehdejší komory, ale i vlastencem, významným politikem, senátorem a spolupracovníkem Edvarda Beneše.

A aby toho nebylo málo, byl rovněž tím, kdo se podstatným způsobem podílel na odbojové činnosti proti nacistické okupaci. Pomáhal nejen domácím odbojovým buňkám a rodinám odbojářů, ale i parašutistickým skupinám vyslaným z Británie (zejména na jaře roku 1942). Za to byl začátkem roku 1943 zatčen a deportován do Osvětimi a posléze do Buchenwaldu.

Po válce se vrátil do advokacie i do čela tehdejší Advokátní komory a věřil v návrat a rozvoj demokratických hodnot, které ho celý život provázely a jimž se nikdy nezpronevěřil. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948, kdy ze svobodné a nezávislé advokacie zbyl pouhý cár papíru, odešel na odpočinek a dožil jako chudý s minimálním důchodem.

Pohlédneme-li na jeho životní příběh, lze si snad s trochou nadsázky představit obraz jízdy na horské dráze. Z prostých rodinných poměrů se svou pílí a houževnatostí dostal na výsluní, přičemž kaleidoskop jeho životních rolí představoval neskutečně široké spektrum, aby po převzetí moci komunisty dožil v chudobě a upadl skoro v zapomnění.

Nikoli však v zapomnění své rodiny (úvodní rozhovor s potomky Antonína Kloudy čtete ZDE), pro niž v posledních letech života sepsal osobní paměti, ze kterých čerpají a inspirují se jimi další generace rodiny Kloudových  a z nichž vycházejí i následující řádky:

JUDr. Antonín Klouda se narodil 6. listopadu 1871 v rodině truhláře a hostinského v Podbabě. V rodině postupně přibývaly děti, což zatěžovalo rodinný rozpočet. Otec náročnou finanční situaci nesl těžce a na dlouhá období opouštěl rodinu. Shánění obživy pro pět dětí tak zůstávalo na matce a nejstarším Antonínovi.

Nadaný a cílevědomý gymnazista

V září roku 1883 byl Antonín přijat do reálného gymnázia v Praze ve Spálené ulici, což si doma prosadil za pomoci učitele z obecné školy. Byl nejen nadaný, ale i velmi cílevědomý a houževnatý. Žil z dobročinných obědů a z doučování slabších studentů. Studium na gymnáziu bylo tehdy náročné. Antonín však exceloval a studijními úspěchy získal sebevědomí, a tak se záhy nebál diskutovat o živých politických tématech.

V závěru gymnaziálních studií již pracoval ve hnutí radikálně pokrokového studentstva, ovšem neveřejně, neboť tehdejší středoškolský disciplinární řád mu to zakazoval. Z jeho vzpomínek lze soudit, že jeho až bouřlivácký postoj byl zakotven v jeho nezávislé povaze. S mnoha tehdejšími radikálními studenty, z nichž někteří se později stali významnými politiky nebo podnikateli, pojilo Antonína celoživotní přátelství.

Bouřlivé roky studií práv

Po skončení gymnázia v roce 1891 si Antonín zvolil studium práv. Myslel přitom hned na advokacii, neboť svobodné povolání vyhovovalo jeho nezávislé povaze. Aby se při studiu uživil, pracoval jako stenograf v advokátních kancelářích, podle tehdejších zvyklostí sedm dní v týdnu, v neděli jen dopoledne. Na přednášky tak chodit nemohl a opisoval si je od kolegů. Počáteční záměr dostudovat co nejdříve převážila časem potřeba vydělat si v první řadě na živobytí. Zbývající volný čase se pak věnoval Antonín politické činnosti natolik, že studium odsunul na poslední místo. Účastnil se schůzí, politických přednášek, manifestací a demonstrací a jen náhodou ušel zatčení a soudu.

Působil jako redaktor několika časopisů, což mu znepříjemňovalo studium do té míry, že byl donucen ukončit studium na pražské univerzitě a k pokračování se zapsal na univerzitě v Grazu v Rakousku. Během tří let byl Antonín vydavatelem či redaktorem postupně čtyř časopisů v různých českých městech, většinou pod patronací radikální sekce mladočeské strany, vždy s úkolem posílit místní českou část obyvatelstva.

V té době, podobně jako mnozí jiní, vystoupil z katolické církve, což tehdy představovalo ostrý demonstrativní veřejný politický krok. Když působil v Chrudimi jako redaktor „Hlasů z východních Čech“, seznámil se s Marií Kosinovou, pianistkou a učitelkou hudby (viz úvodní snímek). V listopadu roku 1898 se Antonín konečně po sedmi letech studia stal doktorem práv. Stále měl existenční starosti. Čekal ho povinný rok bezplatné soudní praxe, téměř pět let málo placené praxe koncipienta a splácení dluhů.

V té době se oženil s Marií a v rychlém sledu za sebou měli spolu sedm synů, z nichž přežilo pět. Ti všichni se vydali v otcových šlépějích a stali se právníky, advokáty a působili později společně v rodinné advokátní kanceláři.

Advokacie v období končící monarchie a první republiky

Během soudní i koncipientské praxe vystřídal Antonín několik pracovišť na Moravě i v Praze, než splnil povinnou praxi a mohl vykonat advokátní zkoušku. Teprve v roce 1905 otevřel vlastní advokátní kancelář sídlící na rohu Malostranského náměstí a Mostecké ulice na Malé Straně v Praze (viz snímek). 

Záhy, v roce 1912 byl zvolen do disciplinární rady Advokátní komory v Čechách, což v jeho věku znamenalo ocenění jeho osobních i odborných kvalit. Byla to však práce navíc, kterou dělal zejména doma a po nocích.

Během první světové války se musel obejít bez svých klíčových zaměstnanců, kteří byli povoláni na frontu. On sám byl také předvolán k odvodu, kde se postupovalo velmi tvrdě, teprve u revizní lékařské kontroly byl prohlášen za nezpůsobilého a kancelář i rodina byly zachráněny. V třicátých letech postupně do kanceláře nastoupili také jeho synové Jiří, Vladimír a Vratislav. Jiří brzy přebral vedoucí postavení po otci, který byl stále více zaměstnán řadou politických, veřejných i odborných funkcí. Další, nikoli však věkem čtvrtý, syn Ivan, rovněž advokát, působil v Benešově a pátý v pořadí, Antonín mladší, zamířil do zahraničí.

Roku 1934 byl Antonín zvolen prezidentem Advokátní komory v Čechách. V této funkci se zúčastnil také celosvětového sjezdu advokátních komor v Holandsku a byl přitom představen holandské královně.

Po podpisu mnichovské dohody koncem září 1938 se však své funkce vzdal a v lednu 1939 se rozhodl vzdát se i svého členství ve Výboru Advokátní komory v Praze (viz snímek). 

Rodinná advokátní kancelář JUDr. Antonína Kloudy byla mnohdy pokládána za „bílou vránu“ mezi ostatními kancelářemi.

Často totiž spíše pomáhala klientům v nesnázích, než aby zastupovala ve výnosných případech.

Ještě po mnoha letech Antonínovi vnuci potkávali prosté občany, kteří vzpomínali na nezištnou pomoc v nouzi i na záchranu života za nacistické okupace.

Politická činnost

Antonín se během svého života věnoval výrazně i politické činnosti. Ke konci koncipientské praxe byl funkcionářem radikálního hnutí nemajetných Čechů, které nemělo finanční podporu zámožných osobností, prostředky získávalo z půjček od svých členů. Antonín se kvůli podpoře strany zadlužil natolik, že mu v roce 1913 hrozila konfiskace majetku a musel nesmlouvavě vymáhat od strany vrácení půjček. Za první světové války byl nepřímo zapojen do protirakouského odboje.

Po vzniku Československé republiky v roce 1918 zakotvil v Národně socialistické straně, kde byl později – spolu s tehdejším ministrem zahraničí, pozdějším prezidentem Dr. Edvardem Benešem – úřadujícím místopředsedou. Velkou část svých výdělků věnoval na podporu strany. Dva roky byl poslancem prvního Národního shromáždění, v letech 1920 až 1939 pak senátorem.

Údajně dostal také nabídku stát se ministrem spravedlnosti, avšak odmítl ji se slovy: „I kdybyste mi jmenování podávali na zlatém podnose, mně je moje svobodná advokacie milejší.“

Doba nacistické okupace

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 bylo naprosto přirozeným krokem, že se Antonín za vydatné pomoci svých synů a celé rodiny zapojil do odboje. Ten měl mnoho podob, od sabotáží v továrnách a ozbrojených akcí přes vydávání ilegálních tiskovin po zpravodajství a spojení se zahraničím.

Kloudovi pracovali ve dvou oblastech. Jednou bylo zpravodajství, tedy shromažďování hospodářských, vojenských a politických zpráv a jejich předávání různými cestami exilové vládě do Londýna a zpět. Druhá, neméně významná, byla pomoc potřebným, ať to bylo ukrývání pronásledovaných osob a případně jejich únik do zahraničí, nebo právní i materiální pomoc ohroženým a postiženým a jejich rodinám, pochopitelně pro bono.

Snažili se co nejméně zapojit do „oficiálních“ odbojových skupin, protože věděli, že pravděpodobnost utajení je minimální. I mezi sebou dodržovali konspirační zásadu, že jeden o druhém věděli jen to nejnutnější. Jejich postoj se ukázal jako správný, když gestapo postupně rozkrylo a zlikvidovalo mnoho menších skupin i několik vrcholových ústředí domácího odboje. Nikdo však nemohl pracovat zcela sám, vždy bylo nutné napojení na jiné účastníky, a to v obou směrech: přijímání i poskytování pomoci, informací a úkolů.

Kloudovi byli nakonec zatčeni kvůli jedinému napojení, o ostatní činnosti gestapo nic nezjistilo, což jim – kromě Antonínova syna Vladimíra – zachránilo život. Ono utajování má ovšem za následek, že je známá jen část jejich aktivit, protože ani po osvobození o nich téměř nemluvili, snad hlavně proto, že to byla tak drsná a velmi často tragická zkušenost.

Přípravné kroky se dělaly už před příchodem nacistů. Bylo totiž zřejmé, že odboj bude nutně potřebovat velké finanční zdroje. Antonín prodal cenné papíry, které měly být zdrojem jeho obživy ve stáří. Později ještě zatížil nemovitosti v Lysolajích hypotékou. Dohromady se jednalo o velmi vysokou částku, která představovala čtyřicet tehdejších ročních průměrných výdělků.

Prvním, kdo byl z rodiny Antonína Kloudy zatčen, byl syn Ivan, který byl již 1. září 1939 odvezen do koncentračního tábora Buchenwald, kde strávil pět a půl roku, byl zde až do konce války. Proto se nemohl podílet na pozdějších odbojových akcích. Prováděli je vedle Antonína st. zejména jeho synové Vladimír a Jiří s pomocí nejmladšího bratra Vratislava. Antonín ml. zamířil do Velké Británie.

Při řadě akcí v začátku války spolupracovali s JUDr. Zdeňkem Mejstříkem z Vrchního státního zastupitelství, které mělo úřadovnu ve stejné budově jako rodinná advokátní kancelář. Ten byl – přes podplukovníka Josefa Balabána ze skupiny Tři králové – ve spojení s vedením odboje. Zdeněk Mejstřík opatřil jednak ze zahraničí, jednak z dobrovolných darů zlato, jehož prodejem měly být získány finanční prostředky pro odboj. Kloudovi se podíleli na organizaci rozprodeje. Němci tehdy akci odhalili, naštěstí však nepřišli na to, že výtěžek měl být určen pro odboj, a vyšetřovali to jen jako finanční přestupek. Několik lidí bylo odsouzeno k vysokým pokutám, v souhrnu 150 tisíc korun. Kloudovi věc projednávali s finančním úřadem a udělené pokuty za postižené zaplatili z rodinných prostředků. Doktor Mejstřík byl v listopadu 1940 zatčen a v roce 1943 popraven, o spojení s Kloudovými nic neprozradil.

V podstřeší zvonice kostela sv. Mikuláše na Malostranském náměstí (viz snímek) Kloudovi ve spolupráci s jejím správcem panem Velebilem již v začátku války zřídili a udržovali úkryt pro písemnosti a cennosti, které bylo třeba zachránit před gestapem. Když se po atentátu na Reinharda Heydricha hledal úkryt pro parašutisty, uvažovalo se mimo jiné také o tomto místě. Vchod však byl na příliš frekventované ulici, proto byla nakonec zvolena známá krypta kostela Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.

Kloudovi v této zvonici sv. Mikuláše ukryli, a tím pádem zachránili mj. část velké a velmi cenné sbírky obrazů Emila Saluse, která by jinak byla zabavena, protože šlo o židovský majetek; její zbytek ukryli na Moravě. Jemu osobně pak zařídili rovněž únik z Protektorátu do Izraele.

Trvalou činností, kterou Kloudovi poskytovali, byla pomoc válkou postiženým, která by se mohla zdát málo důležitá, ve skutečnosti však byla rozsáhlá, nákladná a pro postižené mimořádně významná. S tím, jak gestapo stále častěji zatýkalo, přibývalo rodin bez živitele a bez prostředků; bylo třeba pro ně trvale obstarávat peníze a různými cestami je rozdělovat.

Pro ty, kteří se ukrývali před zatčením, bylo nutné hledat úkryty, konspirační byty, obstarávat jim jídlo bez potravinových lístků a zajišťovat pro ně falešné doklady.

Právní pomoc potřebovali nejen ti, kteří již stáli před soudem, ale v různých situacích mnozí další – vypracování žádostí, odvolání a stížností k protektorátním a německým soudům a úřadům dělali Kloudovi pochopitelně bezplatně.

Bylo to náročné pracovně, časově i finančně, a byla to oblast, o kterou se odbojové skupiny většinou nestaraly, a přitom byla tolik potřebná.

Pro československou exilovou vládu v Londýně bylo důležité mít zprávy z okupovaných Čech a Moravy. Také advokátní kancelář Kloudových na Malostranském náměstí sloužila od začátku okupace jako místo pro shromažďování zpráv. Když po čase gestapo začalo hlídat vstup do domu, chodili odbojáři se zprávami do sousedního domu za rohem, odkud se dalo projít přes dvůr do domu s kanceláří. Byla to celá řada lidí, která přinášela informace z různých míst: ze železniční správy o pohybech vojenských transportů, ze sociální správy o počtech zaměstnanců ve zbrojovkách, z německého úřadu dokonce data odjezdů německých transportních lodí z různých evropských přístavů a podobně.

Významným dodavatelem zpráv byl JUDr. Strnad z kanceláře protektorátního prezidenta Emila Háchy. Hrad měl účty ve spořitelně na Malostranském náměstí, kde ve stejném domě v prvním poschodí byla advokátní kancelář Kloudových. Doktor Strnad docházel do spořitelny, účty projednával ve vnitřní úřadovně, odkud odešel zadem na schodiště a nahoru do kanceláře předat zprávy. Pak stejnou cestou přes spořitelnu odcházel. Dostat tyto zprávy a informace do Londýna nebylo jednoduché. Zpočátku se používaly diplomatické kurýrní cesty přes Francii. Kloudovi tak například využili osobní známosti s francouzským kulturním atašé, přes kterého odeslali do Londýna především šifrovací kód vojenské odbojové organizace a pak hospodářské a vojenské informace. Využívaly se i jiné kontakty na francouzské diplomaty. Když Němci obsadili Francii, podařilo se zajistit jinou kurýrní cestu přes Švýcarsko. Počínaje rokem 1940 odbojové skupiny vybudovaly síť vysílaček pod společným názvem Sparta (viz snímek), která zajišťovala vysílání do Londýna. Vrcholným orgánem odboje v té době byl ÚVOD – Ústřední výbor odboje domácího. 

Na jeho čelného člena docenta Krajinu byl navázán další člen ÚVODu, sekretář YMCA JUDr. Jaroslav Valenta, který byl v té době klíčovou osobou spojení, organizoval provoz a údržbu některých vysílaček, u něho se sbíhaly informace. Právě jemu Kloudovi předávali informace získané z Hradu i z ostatních zdrojů. Umístění vysílaček bylo nutné často měnit, hledat stále nová místa bylo obtížné a bylo nutné zajišťovat i opravy poruchových vysílaček.

Od konce roku 1941 byly z Anglie vysazovány do Protektorátu skupiny parašutistů se spojovacími a destrukčními úkoly. Velitel výsadku „Silver A“, skupiny, která měla za úkol předávat zprávy do Londýna a zpět, Alfred Bartoš (viz snímek) se usadil v Pardubicích, bylo potřeba zajistit s ním pravidelný styk, toho se chopil další přítel rodiny Kloudových JUDr. Josef Krautman, který byl židovského původu, ale vyhnul se protektorátní evidenci Židů a žil v ilegalitě. 

Ten pravidelně – vedle dalších osob – vozil z Pardubic do Prahy výše zmíněnému Jaroslavu Valentovi pokyny z Londýna a vysílačku Libuši, kterou obsluhoval další člen výsadku „Silver A“ Jiří Potůček (viz snímek níže), k opravám. Zpět do Pardubic vozil zprávy k předání Londýnu a opravenou vysílačku, případně náhradní díly a elektronky. Právě tato vysílačka byla záminkou k vypálení obce Ležáky 24. června 1942, neboť v lomu u této obce z ní bylo nejčastěji vysíláno, a to i za pomoci ležáckých občanů. 

Koncem dubna 1942 byl vysazen jako jediný člen výsadku „Steel“ radista Oldřich Dvořák s další vysílačkou a náhradními díly. Přivezl také ampule s jedem určené pro pracovníky odboje pro případ zatčení. O vysílačku přišel, když ji nedostatečně ukryl, s ostatními věcmi se dostal k Fredymu Bartošovi. Ten ho poslal do Prahy posílit tamní vysílání, mj. i z domu Kloudových v Lysolajích.

Na jaře 1942 probíhaly další jiné odbojové akce, které vyvrcholily tou nejvýznamnější, kterou byla likvidace zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Kloudovi pro členy skupiny Anthropoid, která měla vykonat atentát na třetí nejvyšší osobu Říše, tedy pro Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka (viz snímky), pomáhali hledat úkryty a zajišťovat potraviny. Pomoc probíhala zejména ve spojení s jejich podporovateli z okruhu Československého červeného kříže. 

Dne 27. května 1942 v 10.35 hodin v zatáčce Kirchmayerovy třídy a ulice V Holešovičkách (dnes spojnice mezi Zenklovou třídou a V Holešovičkách) se těm dvěma mladým odvážným mužům podařilo úspěšně zasáhnout Reinharda Heydricha (čtěte ZDE). Ten smrtelnému útoku o několik dní později v nemocnici na Bulovce podlehl, ale již od prvního dne po atentátu bylo zřejmé, že bude následovat tvrdá německá odveta.

Lidice, Ležáky, tisíce poprav, každý den byly zastřeleny stovky nevinných, smrt hrozila tehdy snad i jen za pošklebek. Hrůza a absolutní strach ovládly celý český národ.

Gestapo však nezasáhlo proti Kloudovým ihned, nýbrž je sledovalo s očekáváním, že odhalí ještě další kontakty. To se jim nepodařilo, protože Kloudovi byli velice opatrní. I tak žili v napjatém očekávání, kdy budou zatčeni. To se bohužel také stalo: 8. února 1943.

Teprve po pádu komunismu se podařilo získat z Německa kopii obžalovacího spisu, která potvrdila, že gestapo z veškeré odbojové činnosti rodiny nezjistilo nic než napojení Antonínova syna Vladimíra na doktora Valentu a Strnada a z toho jen předávání zpráv z Hradu do Londýna. Ani Valenta, ani Vladimír neprozradili zpětné předávání pokynů z Londýna přes Valentu do odbojového centra ÚVOD ani jména dalších odbojových spolupracovníků, což všem zachránilo život. Ostatní členové rodiny nebyli z ničeho obviněni, protože vyšetřovaná činnost zůstala jen na Vladimírovi. Byli tedy v březnu 1943 odesláni do koncentračního tábora v Osvětimi a odtud v červnu do Buchenwaldu (viz snímek vězeňské karty z KT). 

Antonín nejdříve nebyl do transportu do Buchenwaldu přidělen, protože byl příliš starý. Bez synů by však byl v Osvětimi nepřežil. Jen s vynalézavostí, úsilím a značným štěstím se Jiřímu a Vratislavovi podařilo, že byl do transportu přece jen zařazen společně s nimi. V té době mu bylo skoro 75 let a nebýt péče jeho synů, kteří se o něj starali, býval by nepřežil; například ho podpírali, když už by byl nevydržel stát při nesmyslných mnohahodinových nástupech.

Poválečné období

Po návratu domů z koncentračního tábora Antonín ještě jednal s prezidentem Edvardem Benešem, ale demokracie už byla omezena tlakem komunistů a politická situace se změnila. Ukončil proto veškeré politické aktivity. Účastnil se však aktivně obnovování rodinné advokátní kanceláře a na žádost kolegů přijal opět funkci předsedy Advokátní komory.

Byl současně rovněž předsedou Stálé delegace advokátních komor Československé republiky a účastnil se v této funkci řady mezinárodních sjezdů advokátů a příslušníků právnických profesí.

V roce 1948 po vítězství komunistů se výkonu advokacie vzdal (viz snímek). 

Většinu finančních rezerv vložil za Protektorátu do odboje, o zbytek přišel při komunistické peněžní reformě, ze svobodného povolání mu žádný nárok na důchod nevznikl. Až na naléhání rodiny požádal o uznání invalidity a nároku na důchod za věznění. Byl mu vyměřen nevelký invalidní důchod. Přebýval střídavě u syna Vratislava v Lysolajích a u snachy Ludmily v Benešově. Syn Jiří byl v tu dobu uvězněn v komunistickém vězení, jeho návratu se ještě naštěstí dožil.

Po osmdesátinách sepsal své Paměti, jejichž rukopis čítal více jak 360 stran a v nichž shrnul celý svůj život.

Antonín zemřel v Lysolajích v roce 1961 v nedožitých 90 letech. Poobědval, poděkoval snaše Květě, že si tentokrát na obědě mimořádně pochutnal, odešel do svého pokoje a usedl k odpočinku do křesla. Usnul a už se neprobudil. Záviděníhodné ukončení dlouhého, úspěšného, ale i těžkého života.

Foto: redakce Advokátní deník, archiv rodiny Kloudovy, Wikipedie, archiv KT Buchenwald, archiv matriky ČAK